Klaun, který mohl být mořským vlkem, protože ho napoprvé nevzali na DAMU, ale na námořní školu do Štětína. Nebo kominíkem, protože odmala miloval výšky. Díky E. F. Burianovi a jeho schopnosti vidět talent, který přijímací komise neodhalila, však Jiří Hrzán nastoupil do přípravky a napodruhé se na DAMU dostal - dokonce ho vzali rovnou do třetího ročníku.
Na výšky však nakonec doplatil. Čekala ho velká kariéra a tragický konec, zemřel po pádu z domovní zdi, po níž šplhal za svojí tehdejší přítelkyní. Bylo mu jedenačtyřicet.
Je s podivem, že oblíbený herec, který prošel Činoherním klubem v jeho první nejslavnější sestavě a úspěšně zakotvil u filmu, se dosud nedočkal žádné rozsáhlejší kvalitní biografie. U příležitosti pětasedmdesátého výročí jeho narození teď nakladatelství XYZ vydává alespoň doplněnou životopisnou knihu Hany Rychetníkové složenou povětšinou ze vzpomínek jeho blízkých. Jmenuje se Komik se smutnýma očima.
Herec s vadou řeči
Jiří Hrzán byl svéráz, bonviván. Studoval s později rovněž slavnými herci Josefem Abrhámem, Jiřím Kodetem, Jiřím Zahajským či s Ladislavem Mrkvičkou. V Činoherním klubu ho poprvé režíroval Jiří Menzel, v Machiavelliho Mandragoře dostal desetivětý part Syra. Měl tehdy problémy s výslovností, musel si dávat pozor na písmeno eř, a když přišla emoční vlna, koktal.
"Uměl to, co někdy velcí herci dokážou. Přesvědčil diváka o tom, že špatně slyší, ne že on špatně mluví. Když jsem mu přece jenom domlouval, že mu někde není rozumět, tak to shazoval: Podivej se, tak ať přijdou podruhý, když to chtějí slyšet celý," vzpomíná v knize herec a režisér Jan Kačer.
Hrzán v Mandragoře z malé roličky udělal těžiště představení, dal do ní tolik excentričnosti a energie, že se diváci skutečně vraceli - ne proto, že by nerozuměli, ale proto, že ho chtěli vidět znovu.
Šel z role do role, s Revizorem odjel soubor hostovat do Anglie, druhá polovina šedesátých let umožňovala i takto odvážný výlet. A přestože se hra dočkala skvělého přijetí, jediný Jiří Hrzán prý dostal okamžitou nabídku k angažmá na Západě. Nepřijal, měl doma tříletou dceru Báru. A manželku Věru. A vlastně už i milenku Olgu, kvůli níž se rozvedl a kterou si nakonec také vzal. Měl s ní dceru Terezu, jenomže kvůli jeho neustálým záletům i tohle manželství skončilo rozvodem.
Stát se hrdinou
Pak přišla nabídka od filmu. Part Prcka v Nebeských jezdcích je jedna z jeho mála vážných filmových rolí. Viděl se v ní, miloval ji snad nejvíc ze svých rolí. "Oni se přece nenarodili jako hrdinové, museli se jimi stát," upozorňoval v jednom tehdejším rozhovoru.
Po srpnové okupaci "bratrskými" vojsky Varšavského paktu však Nebeští jezdci skončili v trezoru a Jiří Hrzán začal uvažovat o emigraci, s Olgou se dokonce vypravili na naplánovanou cestu do Vídně, jenomže Hrzán si ji pár minut před odjezdem rozmyslel. Už tehdy prý lezl po římsách a střechách, zásadně odmítal dubléry a všechny kaskadérské scény točil sám. Do bytu na Václavském náměstí chodil oknem a po okapu.
Následovala filmová smršť (Pane, vy jste vdova, Slaměný klobouk, Drahé tety a já), v divadle měl Hrzán ovšem utrum - pád z balkonu v hotelu při zájezdu do Ostravy se stal záminkou pro jeho vyhazov, zkazil tak prý místním potentátům Hornický den.
Bez divadla nemohl žít a to, co bylo dřív jen občasným alkoholovým excesem, nabralo rychle na pravidelnosti. Pak přišel zákaz hrát v Praze, Hrzán dal dohromady tři zájezdová představení a objížděl s nimi republiku. Měl úspěch - ale přesto to byla z nouze ctnost, on patřil na skutečné jeviště. Zemřel dřív, než se tam mohl vrátit - 22. září 1980 za ne zcela vyjasněných okolností spadl z pátého patra domu v pražské Ladově ulici, kde bydlela jeho přítelkyně. Zemřel dva dny po převozu do nemocnice.
"On strašně rychle žil, jako by věděl, že mu osud vyměřil strašně málo času," tvrdí Hrzánova první žena Věra. A autorka životopisu dodává: "Výraz image nejspíš ani neznal. Své rebelantství prožíval se všemi důsledky a taky za něj zatraceně zaplatil."
