Evžen Boček už dvacet let spravuje zámek v Miloticích. Podle svých zkušeností napsal humoristický seriál, který se nyní skvěle prodává.
E-knihy od Evžena BočkaUkázky titulů Poslední aristokratka či Aristokratka ve varu si můžete zdarma stáhnout na Knihy.iDNES.cz. |
Kde se vzal nápad psát deník dívky, jejíž rodině vrátili zámek?
Příběh šlechtické rodiny, která se vrací ze Států převzít dědictví, jsem začal psát jako vyprávění ve třetí osobě někdy na začátku nového tisíciletí, ale po padesáti stránkách jsem toho nechal. Druhá verze už byla psaná v první osobě s pracovním názvem Paměti guvernantky, kde tím bláznivým trdlem byla komtesa Marie. Ale i to se mi časem přestalo líbit a skončil jsem u deníku Marie III. z Kostky. Dlužno dodat, že jsem při psaní vůbec nemyslel na publikování, prostě jsem se jen bavil, asi jako když někdo háčkuje nebo lepí modely letadel.
A proč jste knihy tedy vydal?
Před časem jsem potkal v Brně nakladatele Martina Reinera, u něhož už jsem jednu knihu vydal a známe se léta, a skončilo to tím, že jsem mu poslal rukopis. Za tři dny přišla povzbudivá reakce od jeho ženy Barušky, která byla první čtenářkou Aristokratky. Když jsem si však spočítal, kolik by knížka měla mít stránek, zhrozil jsem se. Protože s výjimkou Bible, Jiráska a Tolstého nemám rád tlusté knížky, tak jsem ji rozdělil do několika dílů. Teď jsou dva, třetí určitě bude, možná i další.
Dřívější knihu, Deník kastelána, jste vydal pod pseudonymem. V čem je to s Aristokratkou jiné?
Kastelána mně Reiner povolil pod pseudonymem, u Aristokratky už trval na mém jménu. Kdyby to záleželo na mně, vydám Aristokratku jako Anonym.
Čekal jste takový čtenářský úspěch?
Poslední Aristokratka vyšla v nákladu šestnácti set výtisků. Já jsem opatrně doufal, že si ji postupně koupí moji příbuzní, známí, spolužáci a zámečtí zaměstnanci. Ti to dostali úkolem a museli mi knížku přinést k podpisu. Přesvědčil jsem zámožného spolužáka z gymnázia, aby jich koupil aspoň sto. On jich koupil dvě stě, rozdal je pod stromeček zaměstnancům a klientům své firmy. I díky tomu se asi dělal dotisk, ačkoliv jsem nakladatelství upozorňoval, že žádné další bohaté spolužáky nemám.
Odkud se vzal výraz mufloni, jak v Aristokratce říkáte turistům?
Muflon jako označení pro návštěvníka se používalo už dávno před listopadem 1989, ale zklamu vás, u nás v Miloticích se návštěvníkům říká úplně normálně lidi.
Jenomže váš kastelán Josef je nelida a muflony nesnáší. Co vy?
Nerudný kastelán, který před návštěvníky zamyká bránu, neotvírá dopisy, nebere telefony a ukrývá se v katakombách, je fikce, stejně jako opilá a sprostá uklízečka a hypochondrický zahradník. Jestliže se někomu začínám podobat, tak je to lakomý hrabě Kostka - akorát zatím nevybírám poplatky za autogram a návštěvníkům neříkám, aby si toaletní papír nosili z domu. Drtivá většina návštěvníků jsou navíc normální a slušní lidé, v kterých se jedno procento blbců a potížistů lehko ztratí. Ačkoliv i po letech mě dokáže rozčilit, když si někdo opře kolo o fasádu, ačkoliv má vedle stojan, nebo když parta ožralů naskáče do kašny.
V Poslední aristokratce líčíte svatbu Heleny Vondráčkové. Jak jste na ni přišel?
Ve starých papírech jsem objevil svatební fotku Heleny Vondráčkové v Miloticích na nádvoří. Pamětníci mi řekli, že se vdala v nedaleké Strážnici a do Milotic se jela fotit. Motiv jsem pak použil, samozřejmě je vše vymyšlené, stejně jako scény s knížetem Schwarzenbergem a anglickou královskou rodinou.
Reagoval někdo ze skutečných osob, o nichž píšete?
Ne, zatím se neozvali ani z Buckinghamského paláce.
