RECENZE: Armstrong z Green Day a Norah Jones vyznali lásku Everly Brothers

Řekneme-li, že pop-punkový křikloun Billie Joe Armstrong natočil společné album s pop-jazzovou písničkářkou Norah Jones, zní to jako žert šíleného producenta.

Billie Joe Armstrong a Norah Jones | foto: Marina Chavez

Dodáme-li, že se oba shodli na starých amerických countryových klasikách, začneme si připadat jak v dadaistickém snu. Ránu z milosti tomuto fantazírování ovšem zasazuje toto: album Foreverly dopadlo velmi, velmi dobře.

Billie Joe + Norah: Foreverly (obal alba)

Název alba je pěkná slovní hříčka se slovem forever, navždy. Když titul rozdělíme na dvě slova, dostaneme for Everly. A tady se chytí každý, kdo občas zabrousí k rock'n'rollovým kořenům 50. let: ano, album je poctou jedné z velkých akvizic té doby a mimořádně vlivné dvojici Everly Brothers, mimo jiné velkému předobrazu nesmrtelného Simona a Garfunkela.

Foreverly

90 %

Billie Joe Armstrong + Norah Jones

Reprise/Warner Music ČR 2013

Koncept alba Foreverly byl vlastně kuriózní a v této formě nevídaný: dvojice s doprovodem dalších čtyř hudebníků totiž přezpívala komplet celé druhé album Everly Brothers, nazvané Songs Our Daddy Taught Us (písničky, které nás naučil táta) z roku 1958.

Kdo byli Everly Brothers

Americké bratrské duo Dona a Phila Everlyových se pohybovalo na hranici mezi country, folkem a rock'n'rollem. Debutovali v roce 1956 singlem Keep A Lovin' Me, světové hvězdy z nich udělaly o rok později následující dva singly s jejich největšími hity Bye Bye Love a Wake Up Little Susie. První album vydali The Everly Brothers vydali v roce 1958 a ještě téhož roku se stihli vydat i album Songs Our Daddy Taught Us. Jejich řadová diskografie se uzavřela v roce 1988 albem Some Hearts, oba členové se ale ještě mnohokrát na hudební scéně objevili.
Pro The Everly Brothers byl typický souzvuk dvou akustických kytar a zvojené vokály. Za svůj vzor je považovala řada největších hudebních celebrit světa, například dvojice Simon & Garfunkel, ale i skupiny Beatles nebo Rolling Stones.

Oproti původní podobě mírně promíchala pořadí skladeb a v některých případech změnila či rozšířila instrumentální aranžmá. Některým písním, jako třeba Oh So Many Years, přidala oproti originálu na hybnosti, balada Down in the Willow Garden, dostala až psychedelický rozměr.

Písně s tradičními kořeny typu úvodní Roving Gambler nebo známá lidovka Who's Gonna Shoe Your Pretty Little Feet? si naopak zachovaly původní prostotu.

Ve vokálech se snažili noví interpreti, jak se zdá, co nejvíc přiblížit původnímu souzvuku Dona a Phila Everlyových. Kupodivu, soulad nakřáplého a neučesaného Armstrongova a sametového Jonesové hlasu má podobnou výslednici jako dvojhlasy obou bratří.

Jistě je na místě ptát se po smyslu takovéhoto alba. Vlastně se nejedná o nic jiného než o revival. Ten je ale v tomto případě dotažen velmi daleko, až po "old school" grafickou podobu obalu, na druhou stranu je jeho smysl naplněn citlivými a invenčními úpravami. Ale co je nejdůležitější: z každého tónu je cítit láska k zvolenému materiálu a muzikantská pokora před jeho původními interprety.

A to v tomto případě bohatě stačí.