RECENZE: Jana Kirschner se odstřihla od světa popu a začala čarovat

Už na minulé desce Krajina rovina se Jana Kirschner razantně odstřihla od světa populární hudby. Na novince Moruša jde slovenská zpěvačka ještě dál, vlastně hlouběji v pátrání po vlastních hudebních kořenech i hudebních odkazech a souvislostech míst, kde vyrostla.

Jana Kirschner připravila dvojdesku Moruša. | foto: Beth Orten

Rozhodně se od ní přitom nedají čekat jednoduché písničky. První, "bílá" část dvojdesky Moruša je svou duší autorskou folkovou nahrávkou s mnoha žánrovými přesahy. Stojí na autentickém zvuku tradičních nástrojů, který anglický producent Eddie Stevens podle všeho příliš necizeloval.

Desku otvírá jenom zpěvaččin hlas, který zní v baladě Až pride večer jako zasutá vzpomínka na ukolébavku, již v minulosti zpívá nad kolébkou matka svému dítěti. Křehkost a naléhavost, která v písničce je, a smyčce, které do vysoké polohy vytažený hlas Jany Kirschner podtrhují, posluchače připravují na netradiční zážitek, jenž však vyžaduje pozornost.

Nutí k dalšímu poslechu

Albu nechybí lehkost ani divokost, jsou na něm písně průzračné i zamotané do pozoruhodných zvukových celků, ze kterých lze vyposlouchat až překvapivé množství motivů sahajících od úvodní ukolébavky po prapodivně zábavné blues Z jedného Martina.

Moruša

85 %

Jana Kirschner

Vrcholem je v tomto ohledu písnička Divná, kde se kolem rytmické kytary a hlavního zpěvu splétají vokální sbory s klarinetovým sólem a dalšími smyčcovými melodiemi. Výsledek zní bezprostředně, čarovně a nutí k dalšímu poslechu. Stejně jako následující členitá Sama, která je až na pomezí velkého studiového jamování. A hlas v dosud neslyšených polohách tu ještě rozhýbává cimbál.

Album Moruša má nový smysl získat příští rok, kdy vyjde jeho druhá, "černá", elektronická část. Už teď je zřejmé, že i když hitparády nezboří, jde o odvážný a výsledkem unikátní počin.