Právě proto je nepochopitelné, že si ve svém věku a chvíli, kdy si může užívat statut žijící legendy, která má uznání napříč generacemi, zvolí za producenty už druhé desky v řadě Petra Dvořáka a Pavla Růžičku. Tedy duo, které je už od osmdesátých let nechvalně známo pod uměleckou značkou ORM.
Místo toho, aby si čtyřiasedmdesátiletý zpěvák ve studiu vymýšlel vše, co chce, a plnil si své sinatrovské sny, o kterých rád, zaníceně a poutavě mluví, na nové desce zpívá samohrajkové předělávky písní od Aerosmith, Roye Orbisona, Andrewa Lloyda Webera, ve kterých aby si jeden vzal na živé nástroje lupu a rytmiku rovnou předem odepsal. Samy o sobě to jsou většinou dobré písničky, ale strašidelné ormovské provedení je vyloženě ničí.
Ze srovnání s jeho dva roky starou deskou Sentiment, kterou Karel Gott nahrál s velkým orchestrem, vychází novinka nedůstojně. Podivné "počítačové" aranže totiž nemůže z podstaty přezpívat a překlenout ani zlatý hlas z Prahy. Ať už se snaží (a že se snaží) sebevíc. Hudba bez hudby se totiž zkrátka dělat nedá.
Předělávka písně Footloose patří mezi nejpovedenější momenty desky:
