RECENZE: Stárnou, Manic Street Preachers se s tím však vyrovnali skvěle

Skoro žádná elektrická kytara, spousty dechů, smyčce a písně s melancholickou náladou. Nová deska velšských rockerů Manic Street Preachers je samé překvapení. Kapela na novince Rewind the Film dokazuje, že se ani po čtvrt století existence nestala parodií sebe sama.

Manic Street Preachers udělali na své již jedenácté desce krok stranou a zřejmě správným směrem. | foto: Oficiální Facebook Manic Street Preachers

Předtím než se Manic Street Preachers odebrali do studia natáčet svou jedenáctou studiovou desku, působili jako kapela, co to má za pár. Přestože jejich nahrávky byly zdařilé, v ostrovní hitparádě se jim nedařilo. Baskytarista  Nicky Wire v rozhovoru před povedeným pražským koncertem přiznal únavu materiálu. A mlhavě naznačil, že kapela potřebuje po vydání největších hitů začít znovu a odjinud.

Moc to ničí duši

Přesně z takového pocitu roztrpčení a životní únavy nakonec vznikla deska Rewind the Film, která fanoušky jiskřivých poprockových hitů a nepopiratelně silných refrénů Manic Street Preachers překvapí. I když svůj rukopis si kapela zachovala, aranže a pojetí písniček, které tentokrát obestírá silný opar nostalgie, jsou úplně jiné než dřív.

Na desce jen výjimečně zní elektrická kytara, písničky naopak zhusta zdobí dechy a smyčce a jejich chytlavost vyvstává až s opakovaným poslechem. Už na ten první je to však album, které se svým pojetím nikam netlačí a zní úměrně k věku autorů. Překvapí třeba takřka soulpopovým pojetím skladby Show Me The Wonder, které upomíná, že jednou z inspirací skupiny hrající v éře své největší slávy stadionový rock byla i produkce soulového nakladatelství Motown.

Krok stranou

Sebereflexe, o které Nicky Wire mluvil před natáčením, se týká i textů a postojů, které byly pro Manic Street Preachers vždy zásadní a - jako v případě hraní na Kubě Fidela Castra - také hodně provokativní. Dospělí rebelové se na desce, která se v překladu paradoxně jmenuje podobně jako rozhlasový pořad Karla Gotta Zpátky si dám tenhle film, zabývají stárnutím. A album tak po svém otevírají postojem: "Nechci, aby moje děti vyrostly jako já, moc to ničí duši."

Rewind The Film

90 %

Manic Street Preachers

CD, 349,-

"Jak nesnáším střední věk, mezi přijetím a zuřivostí," zpívá James Dean Bradfield v jedné ze zásadních písní alba, kterou kapela nazvala Builder of Routines. "Je mi špatně a jsem unavený z toho být opravdový," nešetří Manic Street Preachers sebezpytem. A díky tomu stylovému i textovému kroku stranou se jim daří to, co po čtvrt století aktivní hudební činnosti spousta muzikantů nezvládá - nestat se parodií sebe sama a místo toho zůstat umělecky inspirativní.

I když je tedy úplně jiná, patří nejnovější deska k tomu nejlepšímu, co Manic Street Preachers kdy nahráli.