RECENZE: Franze Kafku v Pasti tíží skříň na hrudi jako náhrobek

Jaká byla Kafkova rodina a nakolik slavného spisovatele formovala? Přesně tak se táže jeden z nejuznávanějších polských dramatiků Tadeusz Różewicz, jehož hru Past představil současný soubor v pražském Divadle Komedie.

O složitostech Kafkova dospívání přesvědčí hned na začátku Vilém Udatný v roli otce Hermanna. Vládne v rodině pevnou rukou a během svých proslovů u jídla dopřává ratolestem jen útrpný pohled do dna talíře. Nadšení ze synovy tvorby vůbec nesdílí. "Tady jsem nepochopil nic, jako bych žvejkal papír."

Ukázat křehkou duši spisovatele v kontrastu s otcovou zemitostí by však bylo příliš jednoduché. Kafka v podání Jana Hofmana je osobností rozporuplnou. Na jednu stranu touží po uznání i milostném vztahu, na tu druhou však nedokáže přijmout manželskou každodennost, která ho doslova děsí.

Scéna, kdy si se svou snoubenkou Felice (Eva Vrbková) trpně zařizuje byt, dokonale ilustruje jeho sobecký nezájem a dává tak vlastně otci za pravdu. Nábytek, konkrétně skříň, která Kafku "tíží na hrudníku jako náhrobek", se stává symbolem celé hry, dopravním prostředkem, myslí spisovatele, úkrytem i pastí.

Pytlíky na hlavách

Kafkovu rozervanost zkouší řešit jeho věrný přítel Max Brod v podání Jana Zadražila, který za něj domlouvá i další zásnuby. Jeho návštěva v lidové ševcovské rodině podaná jako laciná televizní estráda i s přimíchaným potleskem patří spolu s již zmíněným nákupem nábytku k nejlepším momentům hry.

Past

85 %

Divadlo Komedie

premiéra 12. září 2013

hrají: Jan Hofman, Eva Vrbková, Kristýna Leichtová, Hana Kusnjerová, Vilém Udatný, Jan Zadražil, Jiří Racek, Eva Lecchiová

Celý děj je situovaný do černých pokřivených zdí, které jako jediné upozorňují na spisovatelovu poetiku. Tvůrci tak dostáli závazku Kafku demytizovat a představit ho jako složitou osobnost bez pokusů o jakýkoli literárněvědný rozbor.

Příjemným osvěžením jsou symbolické momenty jako zákazníci s pytlíky na hlavách či odvádění rady Friedenthala. Do prázdna vyznívá jen Kafkovo alter ego, jehož smysl není ve hře patrný.

Ve druhé polovině výrazně vstupuje na scénu mlčící postava Arizátora s maskou. Působí sice prvoplánově, svou figurální výmluvností však dokonale ilustruje blížící se nacistickou pohromu, která celou rodinu semele. Ne tak už Kafku, ten umírá roky před válkou a bere si s sebou do hrobu i všechny radostné časy, kdy patřil výběr skříně mezi nejtěžší dilemata lepších pražských rodin.