Nový Irvingův román je o bisexuálech. Velebí toleranci i Shakespeara

Poslední Irvingův opus V jedné osobě je nazvaný podle verše ze Shakespearova Richarda II., jenž celý zní: "V jedné osobě hraji mnoho rolí, s žádnou z nich ale nejsem spokojen." Hned v začátku tím autor naráží na největší problém hlavního hrdiny Williama Abbota, na jeho bisexualitu.

John Irving | foto: Profimedia.cz

V jedné osobě

90 %

John Irving

Překlad Jiří Hanuš. Odeon, 496 stran, cena 379 korun

Už jako malého chlapce ho fascinuje jak spolužák, tak knihovnice slečna Frostová. Mimochodem víc, než je u Irvinga obvyklé s ohledem na zvolené téma, je kniha o sexu. První erekce přijde už na sedmé straně, ve většině případů však nejde o zbytečné libování si v sexuálních scénách. V jedné osobě je prostě román o problémech se sexuální orientací.

Sedmdesátiletý autor přiznal, že hlavní motivací pro napsání byl jeho syn – gay. Asi proto je vše, co se týká i největších tělesných "špinavostí", popsáno s laskavým podtónem. A s humorem. Je to paradoxně jedna z nejvtipnějších Irvingových knih.

Garp číslo dvě

Poprvé od Modlitby za Owena Meanyho se autor vrátil k ich-formě. Obrací se na čtenáře jako na důvěrného posluchače, dokonce jako na někoho, kdo s ním mohl jeho trable prožít. Mnoho postav připomíná někoho, o kom už psal.

Donna, která je pre-op (tedy transsexuál před operací penisu) je podobná Robertě ze Světa podle Garpa, vlastně i sám William je alter egem samotného Garpa – je spisovatel, miluje dívku posedlou čtením, nemá otce a dokáže díky absenci tvrdého mužského přístupu vidět věci mimo černobílé kategorie.

Rád zápasí, i když kariéra zápasníka ho mine: když vás považují za gaye a kolem se mluví o AIDS, není vhodné se věnovat sportu, při kterém může téct krev.

Vliv na Williama má i dědeček Harry, který v ochotnickém spolku hrává zejména ženské role. Někteří členové amatérského divadla, z něhož příběh vychází, totiž v 50. letech trvali na zachování shakespearovského obsazování rolí – i ženské úlohy ztvárňovali muži.

A Harrymu to šlo výborně. Malý William byl tak neustále svědkem proměn žen na muže a naopak. Není divu, že je pak "netolerantní vůči netolerantním".

Svět plný epilogů

Těžiště příběhu leží ve Williamových vzpomínkách na dětství a dospívání v 50. a 60. letech ("Než jsem začal dospívat, máma se ke mně chovala velice láskyplně."), zbytek je vlastně jen epilogem mapujícím zvraty po zbytek dvacátého století ("Když budeš žít dost dlouho, Bille, zažiješ svět plný epilogů.").

I přesto, že 70. a 80. léta přinesla nemoc, o níž neměl nikdo dřív tušení, a i přesto, že sem spadá i jedna ze snad nejlépe napsaných scén o umírání v literatuře vůbec, zůstává Irving převážně komický. Nebo nejkomičtěji tragický, jak je to uprostřed epidemie, jež si jen v New Yorku vyžádala víc mrtvých, než bylo Američanů padlých ve Vietnamu, možné.

Nový Irving je oslavou jinakosti a tolerance i holdem literatuře. Dá se mu něco vytknout? Na místě je spíš se poklonit. Po knize by však neměli sahat čtenáři, kterým leze na nervy jeho stále košatějící schopnost dělat odbočky, jež nakonec nemají v hlavním ději žádnou úlohu, vtipné a literárně bravurní kličky, jež jsou jen slepými uličkami.