RECENZE: Bon Jovi zářili. V nekonečném dešti před falešným cadillakem

Dvacet let čekali čeští fanoušci na návrat skupiny Bon Jovi. Dočkali se a nenechali se odradit ani deštěm, který je v pražském Edenu dvě a půl hodiny trápil. Nadšeně se tančilo v pláštěnkách i v pytlích na odpadky. Byl to skvělý večírek. Mouchám, které by se daly najít, zmáčela křídla vydatná sprcha.

Bon Jovi

85 %

Praha, Eden, 24. června 2013

Předkapela: Support Lesbiens

Bon Jovi se vrátili po dvaceti letech, naposledy hráli v roce 1993 na Strahově.

Večer začal krátce po 19. hodině. Symbolicky novou písní That's What the Water Made Me. Jenže už druhá skladba You Give Love a Bad Name, jeden z mnoha hitů pondělního večera, potvrdila, že vody se Češi zkrátka nezaleknou, a to ani měsíc po vydatných povodních.

Co by jiným zkazilo náladu, kapele nahrávalo k mnohem intenzivnějšímu kontaktu s fanoušky. Po pár minutách bylo lidem v davu jedno, že jim doslova teče do bot.

Buď byli vybaveni pláštěnkami, nebo se za svých devět tisíc (ano, tolik stál VIP balíček do prvních řad, obsahující lístky, gumový pláštík, čepici, tašku, visačku a bůh ví co ještě) prostě odmítli nechat naštvat přesnými údaji z ČHMÚ.

Jon Bon Jovi při prvních písních (Praha, Eden, 24. června 2013)

V prvních řadách tak tančil tatínek s dítětem na zádech, Indové s kornouty od popcornu na hlavách, věstonické venuše s nejrůznějšími fanklubovými plakáty, nebo vlajkonoši Izraele a Slovenska.

Sám frontman si zakusil spršku. Jeho dokonalý účes zplihl po úvodních písních. Snažil se ho sice zachránit v zákulisí, když na chvíli odběhl a vrátil se s podezřele suchou kšticí. Jenže opisem populární reklamy: Praha, déšť, účes prostě nedrží. Nejprve se tomu Jon Bovi Jovi bránil čepicí, když ale viděl desítky tisíc "zmoklých slepic" před sebou, zapomněl na svého vizážistu a bavil se s nimi na svůj účet.

Bon Jovi v Praze

Co zaznělo

That's What the Water Made Me, You Give Love a Bad Name, Raise Your Hands, Lost Highway, The Radio Saved My Life Tonight, It's My Life, Because We Can, What About Now, We Got It Goin' On, Keep the Faith, (You Want to) Make a Memory, In These Arms, Captain Crash & the Beauty Queen From Mars, We Weren't Born to Follow, Who Says You Can't Go Home, I'll Sleep When I'm Dead, Bad Medicine

Přídavky
Love's the Only Rule, Wanted Dead or Alive, I'm With You, These Days, Livin' on a Prayer, This Ain't a Love Song

Jeho thymolinový úsměv totiž dokázal vše zachránit. Stal se navíc jakousi tajnou zbraní, kterou vytasil hned vedle svých písní. Do pondělního programu se jich vešlo třiadvacet, z toho po pravdě třetinu tvořily dnes hity.

Raise Your Hands (Zvedněte ruce) byl pro zaplněný stadion jasný povel, při It's My Life pak poprvé z Edenu naplno zazněl chorál. Překvapivě se sborově zpívala i další novinka Because We Can z představované desky What About Now, která dala světovému turné název.

Melodie se ovšem těžko mohla měřit s ohlasem u Keep the Faith, při níž si mnozí tiše opakovali text s tím, aby už konečně přestalo pršet. Bohužel. Kapky se snášely i do pomalejších skladeb, k nimž fanoušci na ochozech vytvořili červené srdce v bílém poli.

Základní část koncertu zakončila píseň Bad Medicine, publikum si ovšem řeklo o přídavek. V šesti následujících skladbách kapela mimo jiné nabídla Wanted Dead or Alive a Livin' on a Prayer. Na očekávané Always se tentokrát nedostalo.

Jon Bon Jovi letos oslavil 51. narozeniny. (Praha, Eden, 24. června 2013)

Jednapadesátiletý Jon Bon Jovi to utáhl celé sám. Hlasově si byl mimořádně jistý. Bavil přítomné hudbou i svým uvolněným vystupováním. A jak poznamenala řada dam: po letech je více než příjemné se na něj dívat.

Kapela za ním hrála skvěle, a to i bez Richieho Sambory, kterého kvůli - oficiálně řečeno - rodinným důvodům dobře nahradil Phil X.

Jen v jednom se asi se skalními fanoušky patrně neshodneme. Oni totiž ocení (rozumějme dychtivě čekají) téměř tříhodinový nášup. Jenže ruku na srdce: i na "best of dvojcédéčku" jsou zkrátka skladby, které se těm superáčkovým zkrátka nemohou rovnat. A naopak v jejich srovnání zbytečně trčí jako přebytečné. Být jich méně, procenta by šla i výš.

Podobně paradoxní je velkolepá scéna, tedy ten zmiňovaný cadillac, který 250 lidí stavělo čtyři dny. Kapela má tuto kulisu ve čtyřech kopiích. Šest desítek kamionů se tak po dálnicích předhání, aby se vše vždy pohodlně stihlo pro každou zastávku turné. Jenže on to vlastně není cadillac.

Žádný cadillac, ale buick. Bon Jovi nevědí, co mají v garáži. (Praha, Eden, 24. června 2013)

Jon Bon Jovi to sice s chutí tvrdí, stejně jako naše redakce (čímž se omlouváme), jenže pozorný milovník aut namítne, že je to vlastně buick. Proč tedy kapela vozí něco, co vlastně sama neví, co je? Těžko říct takhle z hlavy...

Škoda i těch málo využitých obrazovek. Zpěvák jich měl za sebou šedesát a jen problikávaly. Velké projekční plochy s horním panelem sice nabízely perfektní obraz, a to včetně detailů, dohromady to mohlo s "maskou a náladotvornými světlomety" buicku fungovat lépe.

Návrat po 20 letech

Každopádně je to hledání much na jinak mimořádně povedeném večeru. Jak napsal Graham Young ve svém hodnocení koncertu z Birgminghamu, Bon Jovi nikdy nebyli průkopníky jako Rolling Stones. Neměli ani takovou výbušnost jako Kiss. Nehráli si s kytarou jako Tomi Iommi z Black Sabbath a jejich bubny nebouřily jako v Led Zeppelin, ale po třiceti letech svého fungování mají za sebou kus práce.

Potvrzují to i aktuální čísla. Jen v Americe a Kanadě na Bon Jovi letos do vyprodaných hal dorazilo více než 650 tisíc lidí, kteří kapele do pokladny přisypali 68 milionů dolarů. Evropa zatím v tabulkách není, ale jisté je, že Češi by přišli zase. A řada z nich by ani nechtěla čekat dalších dvacet let.

Pondělní koncert v Praze byl jejich pětapadesátým na turné (odpočítáme-li jedno festivalové vystoupení a jeden přeložený koncert). Tak se ptejme, kdo další hraje obden s takovou parádou?