Sečtěme si to. Ministr kultury Vladimír Besser odvolal z funkcí šéfy Národního filmového archivu, Národního technického muzea, Památkové inspekce či Státní opery Praha; stihl to za necelého půldruhého roku. Jeho zdatná nástupkyně završila odvoláním ředitele Národní galerie neméně činorodou sérii.
Hanáková je ve funkci od Vánoc 2011. Koncem ledna 2012 odvolala dva Besserovy úředníky. Loni v září, tedy na počátku umělecké sezony, proslula velkou divadelní rošádou: nejprve odvolala ředitele Národního divadla Ondřeje Černého a po týdnu odvolala i jeho nástupce ve funkci, jejž sama dosadila, svého náměstka Martina Sankota. Nejnověji odvolala ředitele Národní galerie Vladimíra Rösela. S odůvodněním, že "jeho kvalifikace pro vedení nejvýznamnějšího muzea výtvarného umění je velmi omezená".
Jaká je neomezená kvalifikace ministryně, původně vychovatelky ve školní družině? Zatím se ví bezpečně o jediné: umí odvolávat. A jak! Po vlně dohadů i zčistajasna, z hodiny na hodinu, jedinou úřední zprávou. Přitom sama, zdá se, je neodvolatelná, třebaže její vystoupení už se zapsala zlatým písmem smutné legrace do našeho bohatého ministerského folklóru.
Odvolávací mánii šéfů kultury navrhovaných do vlády Starosty lze pochopit: ve velkém si mohou užít, co by malou vesničku s hrstkou zastupitelů rozložilo. Kulturu rozložit nemohou, naštěstí si žije bez ohledu na resortní kotrmelce, ovšem s výjimkou příspěvkových organizací přímo řízených ministerstvem. Pořád je jich dost - kdo bude další na řadě s odvoláváním bez možnosti odvolání? Národní knihovna? Národní památkový ústav? Nebo třeba Husitské muzeum v Táboře? O důvod víc, proč hračkám v rukou krátkodechých politiků dát bezpečnější statut.
