RECENZE: Hendrixovo další posmrtné album přináší hlušinu i pár objevů

Leckomu to bude možná znít neuvěřitelně, ale Jimi Hendrix zase vydal novou desku. Skutečně, geniální kytarista, který zemřel v září roku 1970, má od té doby na kontě, podle oficiálních počtů, už dvanáct nahrávek.

Jimi Hendrix | foto: Wikipedia

V poslední době se péče o kytaristův hudební odkaz zhostila firma Experience Hendrix, patřící jeho příbuzným, a všechny jí vyprodukované nosiče vycházejí s přelepkou "Autorizované vydání Hendrixovy rodiny".

Jimi Hendrix: People, Hell and Angels

65 %

Vyd. Experience Hendrix/Sony Music

Na jednu stranu je třeba kvitovat, že alba dostala potřebnou zvukovou i diskografickou péči. Spolupracuje na nich zvukař Eddie Kramer, snad největší ochránce Hendrixova dědictví a jistě také ten, koho kytarista na celý život nepřímo bohatě "zaopatřil".

Na straně druhé je však namístě říct, že poslední tituly o Jimim Hendrixovi nejen většinou neříkají nic nového, ale objevují se na nich i písně, které by perfekcionistický kytarista sám od sebe jistě nezveřejnil.

Jednou nohou v blues

I takové nahrávky jsou na dvanáctiskladbovém albu People, Hell and Angels. Je nepochopitelné, proč se zde ocitl třeba nicneříkající fragment instrumentálky Villanova Junction Blues nebo ne úplně povedená verze Hendrixova oblíbeného blues Elmorea Jamese Bleeding Heart, jehož mnohem zajímavější verzi vydala Hendrixova rodina před třemi lety na posmrtném albu Valleys Of Neptune.

Kromě těchto zjevných úletů je na albu pár skladeb, které neurazí, ale ani nic zásadního neobjevují. Často jde o písně známé z jiných desek, které jsou zde uvedeny v odlišných variantách. A také o velmi dobré nahrávky, jako je třeba zde přítomná verze Hear My Train A Comin' s vynikajícím kytarovým sólem, krásně dokazujícím, jak Hendrix stál jednou nohou v bluesové tradici a druhou měl nakročenu daleko před všechny svoje souputníky.

Největší jízda

Album obsahuje také několik skladeb, jež skutečně přinášejí něco částečně nového, alespoň pro Hendrixovy fanoušky. Pohled na to, že kytarista koketoval s jazzovým hraním, přináší instrumentálka Easy Blues. Že měl hodně blízko ke klasickému funky, dokládá Mojo Man s dechovou sekcí, pianem Jamese Bookera a zpěvem Alberta Allena.

A další spolupráci s hudebníky mimo Hendrixův základní okruh prezentuje Let Me Move You se saxofonistou a zpěvákem Lonniem Youngbloodem. Nepochybně největší jízda alba. Alba, které Hendrixova fanouška asi zaujme, ale jeho prvním třem geniálním deskám vydaným za života se ani nepřibližuje.

Recenze: CD 65 %