Od vstupu do paláce Lucerna, kde dnes britští Mumford & Sons odehrají svou tuzemskou koncertní premiéru, až k Václavskému náměstí stojí dlouhá řada autobusů, které přivezly techniku i kapelu roku. Na tomto titulu se shodly poroty Brit Awards i amerických Grammy, podle nichž je deska Babel albem loňského roku.
S mixem folku, nezávislého písničkářství a smyslu pro chytlavou melodii se stali Mumford & Sons velkými hvězdami současné hudební scény. Přesto zůstávají nohama na zemi a strachovali se, zda vůbec vyprodají mnohem menší Lucerna Music Bar, kam byl koncert původně naplánován. Jenže lístky během pár hodin zmizely i na koncert do velkého sálu.
Jste v Praze poprvé?
Ted Dwane: Já jsem tu vlastně poprvé byl už v době, kdy jsme zakládali kapelu, tedy před pěti šesti lety. Přijel jsem na týden úplně sám, abych složil nějakou muziku. Letenky a hotel jsem si zamluvil dlouho dopředu, abych měl čas naspořit si dost a mohl tu utrácet. Jenže to se mi nepovedlo. Přiletěl jsem, zaplatil za taxík do hotelu a nezbylo mi vůbec nic. Tak jsem celý týden jenom chodil s kytarou po městě a zamiloval si to tu. Jsem moc rád, že jsem zpátky.
A napsal jste něco?
TD: Jasně, pár písniček o tom, že mám fakt hlad, a nějaké další depresivní věci. Ale nebyly ale dost dobré, tak jsem je potom ani nenahrával.
V Praze budete hrát poprvé. Co od toho čekáte a co máme čekat od vás?
Ben Lovett: Těšíme se na ten pocit očekávání z obou stran. To je motivující, protože tu hrajeme poprvé. Musí to být, jako bychom hráli náš vůbec první koncert. Je to úplně jiné, než když se někam vracíme potřetí a všichni, publikum i my, už víme, co čekat. Připomíná nám to všechny pocity a emoce, které máte jako nová kapela, která jde předvést, co v ní je.
Překvapilo mě, že jste původně měli hrát v Lucerna Music Baru, což je mnohem menší klub. Věděli jste o tom?
TD: Samozřejmě. Ale pořád to je ale o moc větší klub, než v jakém jsme hráli náš první koncert v Londýně! Jsme příznivci toho, že se věci mají začínat od začátku a nevynechat žádný krok. Na druhou stranu nechceme ani zklamat naše fanoušky, takže když byl o lístky takový zájem, tak jsme šli do většího. Pořád hledáme rovnováhu.
Přeci jen jste kapela roku, máte Grammy za album roku. Jsou ty malé kroky vůbec potřeba?
TD: Takhle my ale jako kapela fungujeme. Od začátku pro nás byly nejdůležitější koncerty. Nejdřív jsme jezdili autem, pak jsme si pořídili dodávku a teď sice jezdíme autobusy, ale koncerty jsou pro nás pořád grunt naší existence. I desky jsme původně točili jenom jako reklamu na naše koncerty. A v Británii jsme teď rozdělili naše turné na dvě půlky: první jsme hráli v malých klubech, druhou v arénách. Aby si to užili fanoušci i my.
Museli jste kvůli velkým koncertům nějak zásadně měnit zvuk? Přeci jen vycházíte z folku.
BL: Na turné bereme pár muzikantů navíc, ale ten základ je úplně stejný, i když v pár písničkách máme navíc trumpetu a housle, aby zněly jako na deskách. Ale jinak je to stejný koncert, jaký jsme hrávali v hospodě pro sto lidí. Jenom dáme aparáty víc nahlas.
Vidíte a o vaší desce Babel se psalo, že jste se na ní jen přizpůsobili novému prostředí.
TD: S tím nesouhlasím. Řada těch písniček vznikla tak jako vždycky na turné. Napsali jsme je v hospodách, malých klubech a dokonce i divadlech. Ty písničky se samozřejmě vyvíjejí s každým hraním před publikem, ale tak to bylo vždycky.
Četl jsem, že na nahrávání první desky jste dorazili bez nástrojů a producent vás poslal pryč.
BL: Ano, tak tohle se na druhém albu změnilo.
TD: Řeknu vám, jak to bylo. Já jsem totiž nikdy předtím nepracoval s producentem a hrozně jsem se tehdy styděl za svoji baskytaru. Byl to opravdu tak příšerný nástroj, že jsem ji radši nechal doma. Ani nevím, co jsem vůbec čekal, že se stane.
A co se stalo?
TD: Producent mě vyhodil, ať si okamžitě seženu něco, co hraje.
