RECENZE: Gary Clark Jr. staré styly oživuje s invencí

Bůhví, kdo první v médiích označil kytaristu a zpěváka Garyho Clarkea Jr. za "nového Hendrixe". Jisto je, že to po něm už déle než rok všichni papouškují přesto, že se jedná o zjevný nesmysl.

Gary Clark jr. | foto: Joe Koch

Obrovský význam Jimiho Hendrixe byl v tom, že se jednalo o vizionáře, o objevitele nových způsobů hry na kytaru a o - alespoň v těch nejlepších skladbách - mimořádného skladatele. Ani jedno z toho ale, při vší úctě, Gary Clark Jr. není. Což nijak nesnižuje výjimečnost jeho osobnosti na současné hudební scéně ani to, co jeho neuvěřitelným tempem rostoucí popularita teoreticky může způsobit.

Na Clarkeově cestě k debutovému albu Blak And Blu, které ve světě vyšlo vloni v říjnu, ale do oficiální české distribuce se dostává až v těchto dnech, byly dva zásadní záchytné body. Poprvé na sebe upoutal pozornost, když jej Eric Clapton v roce 2010 pozval na svůj tradiční "summit" nejlepších světových kytaristů Crossroads v Chicagu. Podruhé vloni v únoru, když se blýskl na památném bluesovém koncertě pro prezidenta Obamu v Bílém domě po boku B.B. Kinga, Jeffa Becka, Micka Jaggera a dalších.

Bluesová sestava snů v Bílém domě. Gary Clark Jr. první zleva.

Tím, v jaké společnosti se dosud pohyboval, nastavil Gary Clark Jr. světu i médiím  hodně ortodoxně bluesovou tvář. Po poslechu alba Blak and Blu je ale jasné, že se jedná o nedopatření. Přestože blues samozřejmě v jeho hudbě je přítomno velkým dílem, nelze přeslechnout ani další žánry americké černé hudby - soul, jazz, hip hop, v širším slova smyslu samozřejmě i rock a pop.

Existují názory, že se Clark snaží chytit na jednu udici moc ryb. Jeho výpověď se ale zdá být jednolitá a kytarový rukopis, který výrazně podporuje zvukové zkreslení nástroje, osobitý. Clark si zkouší aplikovat svoje hudební myšlení na nejrůznější styly a nejen posluchače, ale možná i sám sebe přesvědčit, že důležitější je, kdo a jak hudbu hraje, než do jakého šuplíku patří.

Gary Clark Jr.: Blak And Blu

80 %

Warner Bros 2012, distribuce Supraphon

Bylo řečeno, že Clark není hendrixovský vizionář. Ale není ani revivalista, byť k takové představě může výčet stylů, které obhospodařuje, svádět. Blues či soul v jeho podání totiž nikdy nejsou úplně "podle pravidel". Tradiční struktury podkládá rytmy, které by puristé nikdy nepoužili, nebo je balí do neortodoxních zvuků i hluků.

Právě tahle nejednoznačnost je i důvod, proč by Clark mohl být dalším muzikantem, jací se periodicky objevují a oživují zájem mladých lidí o klasické žánry. Takovým novým Jackem Whitem či novým Lennym Kravitzem. Má na to.