V ateliéru a galerii Josefa Sudka v Praze běží dvě komorní výstavy fotografií - Tomáše Pospěcha a Františka Drtikola. Jsou tak odlišné, že je spojuje snad jen užité médium. Zatímco Pospěch (1974), který pracuje jako historik umění a kurátor, zvolil hravě konceptuální přístup, Drtikol (1883-1961) je prezentován jako nedostižný modernista, především v žánru fotografického aktu.
Důmyslný a vtipný
Pospěchova kolekce dostala název, který poněkud mate: Kurátorská práce/Reloaded. Divák má před sebou patnáct snímků, které si vzaly za téma vesměs samy sebe. Pospěch tak fotí jejich "zrození", cestu do galerie i výstavní "život", parafrázuje a cituje známá čísla (třeba Josefa Sudka nebo Jana Svobodu), případně si nápaditě hraje: s pozitivem, s negativem, s čistou bílou plochou, se stínem.
Pokud se mu do hledáčku dostane předmět jako kostky cukru nebo kostkovaný ubrus, pojme jej minimalisticky, a k tomu většinou černobíle. Ostatně jednoduchost, strohost a úspornost se s jeho konceptuálním přístupem i vzděláním historika a teoretika pěkně doplňují. Výsledek je pak důmyslný i vtipný - a intimní prostředí Sudkova ateliéru mu docela sluší.
Pomáhá prostor
A František Drtikol? Jeho dílo došlo uznání doma i v zahraničí, a to v dlouhé řadě výstavních projektů a monografií. Současná přehlídka připomíná vybrané snímky z 20. let, tedy z autorova vrcholného období, realizované technikou bromografie, jež dala přehlídce i název.
K vidění jsou tu zejména akty, ale nikoli jen ty, na jaké jsme od Drtikola zvyklí - čili dynamické kompozice, ovlivněné divadlem a tancem. V dílech doznívá spíš zdobnost secese nebo art deco, pózy aktérek jsou unylejší, melancholičtější, jako by ještě byly pod vlivem dekadence přelomu 19. a 20. století. A i tady platí co u Pospěcha: malý prostor výrazovou sílu záběrů umocňuje.
Tomáš Pospěch - 75 %
František Drtikol - 85 %
