I když je Šanda většinou řazen k autorům postmoderním, jeho texty rozhodně napatří k nestravitelným experimentům a jejich nakladatelé nikdy nebyli žádní undergroundoví sebevrazi. Vždy se naopak jednalo o sice třeba malá, ale vždy velmi respektovaná vydavatelství.
Co vás k tomuto "punkovému" činu vedlo?
Píšu dvacet let a mezi tím dorostla nová generace čtenářů. Mnohé moje knihy vyšly v době, kdy byli teprve dětmi. Začali se mi ozývat, kde by je sehnali a jestli bych jim je nepůjčil třeba jenom na přečtení. Nepůjčil. Od každého titulu mi zbyl jeden poslední autorský výtisk a ten si střežím. Když běžel proces s provozovateli serveru The Pirate Bay, rozhodl jsem se, že se stanu pirátem a začal jsem od sebe. Obrazně řečeno jsem vyloupil vlastní plachetnici, což se někomu může jevit pirátstvím poněkud bizarním. Moje knihy ale docela bizarní jsou, takže to do sebe pasuje. Letos se navíc začaly ve větší míře objevovat čtečky, proto jsem teď nově umožnil stahování i jako e-book. Mně jde o to, aby se knihy četly a ne aby se válely v knihovničkách. Obdobně to dělám s recenzními výtisky, které dostanu. Přečtu, napíšu recenzi a knihu pošlu dál do světa, aby se četla dál. Obyčejně si je rozeberou kolegové v práci.
Připadá vám, že úpadek zájmu o původní českou literaturu je logický v současné době nadvlády elektronických médií, nebo je jen důsledkem proklamované ekonomické krize?
V devadesátých letech minulého století byl neskutečný boom české literatury, skoro v každé domácnosti najdete sbírky Bondyho, Magora, Kabeše atd. Kdo je ale skutečně přečetl? Podle mě si je lidé koupili, aby zjistili, co že to jsou za "divný ptáci", co nesměli za normalizace publikovat, prolistovali a šoupli knížky na polici. Dopadne to s nimi jako s edičními řadami ze šedesátých let, těch jsou plné banánovky v antikvariátech. Dneska se sice kupuje minimálně, ale čtenost zůstává přibližně stejná. Čtení je intelektuálně namáhavá činnost a proto vždycky byla, je a bude záležitostí poměrně nevelkého okruhu lidí.
Konzultoval jste svůj "punkový" čin s původními nakladateli svých knih? Co na to říkali?
Pankáči se neptaj! Pouze s Janem Šavrdou z Dybbuku jsme rozvažovali asi tak deset vteřin, jestli máme Dopisy dát ke stažení hned, jakmile vyjdou tiskem, nebo až třeba za půl roku. Dali jsme je hned a prodejnosti to vůbec neublížilo, ba naopak. Ukazuje se, že to paradoxně prodejnost tištěné knihy podporuje. Málokdo z nakladatelů má ale odvahu to risknout. Třeba u mé nejnovější knihy se nakladatel Petr Štengl dozví, že už je ke stažení, až z našeho rozhovoru.
V hudbě, zejména v alternativních žánrech, je poskytování nahrávek zdarma už několik let vcelku běžné. Myslíte, že v literatuře se tento princip také rozšíří ve větší míře?
Literatura je v trochu jiné pozici, zájemců o ni je málo, v současnosti se náklady například u básnických sbírek pohybují kolem dvou set kusů. Bohužel se mnohdy vůbec nedostanou ani do distribuce, protože o ně distributoři a ani knihkupci nemají zájem. Logicky mi z toho plyne, že internet je docela dobrá cesta, po které můžou pohodlně špacírovat autoři i jejich čtenáři. Mně by se líbilo u náročnějších titulů vydávat v podstatě bibliofilie, parádně vypravených sto kusů, a souběžně s tím elektronickou verzi.
Hudebníci mají alespoň možnost na své tvorbě něco vydělat na koncertech. Spisovatel ale tuto možnost nemá. Znamená to, že psaní knih bude čím dál víc jen prodělečným koníčkem?
Spisovatelé jsou na tom úplně stejně jako muzikanti, akorát si to ještě jaksi neuvědomili. Naposled mě už dožralo věčné skuhrání nakladatelů a Sebrané spí si jsem si sakum perdum zaplatil ze svého a ani na okamžik jsem se neobával, že to bude prodělečný podnik. Dávno se mi to vrátilo v honorářích za autorská čtení. Formou čtení se na literatuře vydělat dá. Navíc to s sebou přináší spoustu obohacujících zážitků, člověk vypadne z domova a pozná zajímavé lidi, neznámá města, cizí země. Občas se spisovatelé sejdou i s těmi muzikanty na jednom pódiu, jako třeba na festivalu v Boskovicích nebo na trenčínské Pohodě.
Je to podle vás "ideově správné", že čtenáři dostanou výsledek něčí často mnohaleté práce zcela zdarma?
Literaturu, o které se tady bavíme, nepovažuju za práci. Píšu co chci, baví mě to a jsem potěšený, že se navíc ještě najde někdo, kdo si to s chutí přečte. Mám svoje čtenáře rád, považuji je za přátele a proč bych přátelům neměl dát zadarmo dárek? Čistě ideově ale, kdyby nedej bože chtěli, abych jim zadarmo vyrobil králíkárnu, to bych je se lvím řevem poslal do brdiček.
Bibliografie Michala Šandysto a (KIC Brno 1994) |
