Havajský zpěvák Bruno Mars je ve svých sedmadvaceti letech pozoruhodnou postavou současného popu. Svou druhou desku Unorthodox Jukebox natočil bez ohledu na globální poblouznění středního proudu lacinou taneční hudbou.
V krystalicky hitových písničkách se na ní vrací ke svým vzorům i kořenům, přitom sám zní naléhavě, současně a ne jako levné retro.
Desítka stylově rozkročených skladeb, na nichž se autorsky podepsal coby člen producentské skupiny The Smeezingtons, připomíná pozapomenutou pravdu, že za dobrým popem musí nenápadně stát nezpochybnitelný kumšt. A smrtící melodické háčky. Ty své navíc podobně jako na debutu Doo-Wops & Hooligans zvládá zaseknout tak, že ani po dvacátém poslechu písničky nepůsobí chudě a neomrzí se.
Od reggae k soulu
Na první dobrou to sice možná není tak hitová nahrávka jako debut, ale svou chytlavost a vitalitu písničky odkrývají při každém pečlivějším poslechu.
Do bezstarostné atmosféry svého světa Mars posluchače vtáhne už úvodní skladbou Young Girls, krystalickou popovou písní s vygradovaným refrénem. V následující Locked Out Of Heaven přeřadí na novovlnnou estetiku Police, Gorilla je průzračná balada s odzbrojujícím falzetovým nápěvem a ostrým textem. Písnička Treasure v sobě má lehkost diska i šmrnc a odpich dobrého funku a Show Me zase nakažlivou energii reggae. Deska s perfektní dramaturgií a rytmem končí soulovým číslem If I Knew, za které by se nemusel stydět ani Solomon Burke.
Tohle bude moje
Bruno Mars je jako sebevědomá a přirozeně působící spojnice mezi všemi těmi stylovými obraty, kterých se ve svém jukeboxu dopouští. A samozřejmost, se kterou to vše dělá, je nesamozřejmá. Kluk, který začínal jako dětský imitátor Elvise Presleyho, jako by druhým albem nejen potvrzoval svou pozici na scéně, ale zároveň kolíkoval území, které jednou možná sám ovládne.
Hodnocení: 80 %
