Jaké to je, být zlatý slavík?
Myslím, že skutečné pocity, které mne v tuto chvíli prostupují a tvoří bytost, s níž teď děláte rozhovor, budou doopravdy popsatelné, až si v klidu sednu doma a zapálím cigaretu, která mi zřejmě uklidní mozek. A já si vydechnu a řeknu: Ty kráso. Hustý! V tuhle chvíli ještě nechápu nic. Nezbývá než citovat staré klasiky a mistry: Opravdu jsem to nečekal.
Padesát tisíc prodaných desek, takřka přes noc vyprodaná Lucerna, to jsou docela silné indicie...
Karel Gott měl ale tohle všechno několikrát. A já se proti němu pořád cítím jako malý pívo. Právě on mě svým přístupem naučil absolutní pokoře k fanouškům. Cítil jsem, že byl v sále jedním z nejvíce přejících lidí, dokonce mi řekl, že je rád, že jsem. Když si potom on šel pro ocenění, tak já jsem upadnul a uklouznul. Taky si pamatuji, že jsem v přímém přenosu brečel před celým národem. Což pro image tvrdého chlapa není nejlepší vizitka.
Co vás na tom dojalo nejvíc?
Já jsem asi prostě baba. Hodně jsem přemýšlel nad tím, že na Slavíky a vlastně všechny hudební ceny vůbec se pořád plive a vedou se řeči, že to je takové nebo makové, že to mají v rukou ti či oni. I já jsem byl kdysi v řadách kverulantů a občas jsem i současně. Ale skutečnost je taková, že i když jste ten největší skeptik, vítězství vás prostě zasáhne. Hlasy mi poslali lidi, kteří stojí mimo hudební branži, fanoušci. A to prostě musí stejnou měrou dojmout dvoumetrového chlapa i malou nádhernou dívku.
Zleva Tomáš Klus, Karel Gott, Lucie Bílá, Lucie Vondráčková
Ve svém zhrzeném projevu o českém showbyznysu vás zmínil i Daniel Landa. Jak jste se u toho cítil?
Upřímně řečeno jsem tomu úplně nerozuměl. Chápu, že přímý přenos v televizi je nejlepší příležitost pro člověka, který je pln jakéhosi názoru a nechce, aby byl jakkoliv zpřesňován předtočením nebo následnou autorizací a chce říct věci naplno. Svým způsobem si cením té odvahy. Nechci alibizovat, ale mám trochu pocit, že oba mluvíme o tomtéž, ale zcela jiným jazykem. Jsem podobná výslednice doby, stejně jako Landa, ve kterém to dnes vybouchlo. Ale to je jenom spekulace. Jsem teď popravdě natolik plný emocí, že nejsem vůbec schopen racionálně uvažovat.
Co vám proběhlo hlavou, když šel na pódium Karel Gott pro stříbrného slavíka?
Myslím, že to bylo: to snad ne! Ale vůbec ne s negací. Spíš to byl pocit: jak je tohle možné? Vždyť já mám pocit, že jsem ještě pořád nic neudělal!
