V úterý 13. listopadu vystoupí v Rudolfinu se souborem Czech Ensemble Baroque a dirigentem Romanem Válkem, v únoru pak zavítá do Brna a Zlína. Na všech koncertech představí nové supraphonské album, složené z oratorních árií Georga Friedricha Händela.
Ve svém repertoáru máte hlavně Mozarta, čím vás přitahuje Händel?
Je to něco jako skvělý kompromis mezi romantismem a raným barokem. Dokonce ani v Mozartovi není tolik možností předvést kantilénu. Navíc Händel je pro zpěváka takříkajíc bezpečný autor, protože orchestr je menší, takže se lze víc soustředit na hru s barvami. U Mozarta ale samozřejmě zůstanu, je to dobrá cesta a také nabídek v tomto směru přichází nejvíc.
Händel napsal spoustu operních "hitů". Proč jste se zaměřili výlučně na jeho oratoria?
Když jsme procházeli händelovské nahrávky na trhu, tak jsme zjistili, že není moc snímků, které by se věnovaly Händelovi jakožto oratornímu autorovi. Jenže i v oratoriích se najdou "hity" a je škoda, že stojí stranou pozornosti. Je to zase něco jiného a tudíž by to pro posluchače mohlo být zajímavé.
Zajímáte se o trendy, které interpretují starou hudbu podle dobových zvyklostí?
V zásadě ano, ale nejsem příznivcem otrockého autentického provádění. Rozhodně se nesnažím dělat žádnou repliku. Respektuji způsob, jakým se tato hudba kdysi provozovala, ale současně do ní chci vnést modernější prvky. Myslím, že i ve staré hudbě by mělo zůstat něco z dnešního interpreta.
Máte před sebou dva významné debuty. V létě na prestižním festivalu v britském Glyndebourne ztvárníte Figara ve Figarově svatbě, na jaře si poprvé zazpíváte ve Spojených státech, a to rovnou s proslulým Chicagským symfonickým orchestrem a ještě proslulejším dirigentem Riccardem Mutim v Bachově Mši h moll. Co pro vás tyto šance znamenají?
V Glyndebourne mne čeká dlouhá produkce, celkem potrvá tři měsíce, takže se budu moci v klidu věnovat jedné roli. Navíc festival se koná v přírodě, takže to snad bude příjemné. Na maestra Mutiho se těším, tolik jsem toho o něm slyšel, doufám, že mi otevře další interpretační obzory. Právě tohle hostování se podařilo dohodnout teprve nedávno, vlastně až na poslední chvíli mi v divadle přece jen dali volno. Ovšem musel jsem slíbit, že když přiletím z Chicaga v osm ráno zpět do Vídně, tak v deset už budu zase na zkoušce.
Co vás čeká na vaší mateřské vídeňské scéně?
Zrovna se připravuji na dvě nové produkce, Gluckovu Alcestu, v níž zpívám Herkula, a Straussovu Ariadnu na Naxu, v níž jsem obsazen do role Harlekýna. Kromě toho si znovu zazpívám Dulcamaru v Nápoji lásky, na jaře mimo jiné Mozartova Figara.
Vyhovuje vám stálé angažmá?
Má přirozeně své výhody, na druhou stranu musím být stále k dispozici, takže nemohu přijímat jiné nabídky. Nicméně poslední dobou se mi vedení divadla snaží vycházet vstříc, i když to nejde moc často. Ještě tuto a příští sezonu zůstávám členem souboru, od sezony 2014/15 bych už měl být takzvaným rezidenčním umělcem, což znamená, že budu členem ansámblu jen určitou část roku a mezitím budu moci hostovat jinde.
Co z vašeho pohledu vlastně dělá Vídeňskou státní operu světovou scénou?
Především dlouhá tradice a potom orchestr neboli Vídeňští filharmonikové. Jsou precizní, současně ale i velmi spontánní a neuvěřitelně muzikální. Je úžasné, jak na sebe vzájemně okamžitě reagují a hrají si s frázemi. Přitom je zajímavé, že v běžném provozu na jednotlivé produkce téměř nezkoušejí, protože mají spoustu jiných závazků.
Jak se takové suverénní těleso chová ke zpěvákům?
Když mají zpěváka rádi, tak spíš podpoří jeho než dirigenta. Což je úžasná jistota, pokud zrovna nemáte štěstí na člověka za pultem. Je pravda, že pro dirigenty není snadné si k tomuto orchestru najít vztah. Je to asi dáno i tím, že Vídeňští filharmonikové nikdy neměli šéfdirigenta a hráče si školí sami.
Chodí ve Vídni za sólisty po představení fanoušci?
Ano, skoro vždycky přijde dvacet až třicet lidí, což jsem nikde jinde v takové míře nezažil. Je to milé, i když někdy by člověk raději šel rovnou domů.
Jak vnímáte postavení opery ve Vídni v porovnání třeba s Prahou?
Bohužel je to hodně velký rozdíl. Opera má ve Vídni mnohem větší společenskou váhu a je respektovanější. U nás mám občas pocit, jakoby divadlo bylo spíš na obtíž.
Do Národního divadle se stále vracíte. V čem vás uvidí vaši čeští příznivci?
To je trochu problém, protože nové produkce zaberou hodně času a ty, v nichž jsem účinkoval, pomalu mizí z repertoáru. Zbývá jen Figarova svatba a Cosi fan tutte. Do konce sezony ještě vystoupím dvakrát nebo třikrát, o další sezoně budeme ještě jednat.
V létě jste se oženil se svou přítelkyní, sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou. Už máte představu, kde a jak si zorganizujete domácnost?
To ještě uvidíme. Možná se vrátím domů, až nebudu mít ve Vídni stálý úvazek, anebo se naopak Katka přestěhuje do Vídně, ať už na část roku nebo natrvalo. Zatím ale žijeme jako dřív a máme pocit, že to tak funguje. Necháváme se nést proudem.
