Ruku v Terezíně otiskla do hmoty a její skleněná ruka pak poputuje do Muzea křišťálových doteků. To ve městě sídlí. Majitelé muzea před časem požádali Alexandra Vondru, zda by jim setkání s paní Albrightovou nezařídil. "Rád jsem to splnil, a když jsme se na jaře viděli v Chicagu, Madlenku jsem o příjezd požádal," uvedl Vondra.
V muzeu mají desítky odlitků, z nich ční ruce Václava Havla, spisovatele Arnošta Lustiga, či zachránce židovských dětí, sira Nicolase Wintona. Vondra také slíbil majiteli muzea Alexandru Huňátovi při získávání dlaně tenistky Martiny Navrátilové.
"Určitě se do Česka v krátké době vrátím, na podzim tu vyjde moje další kniha, má název Pražská zima," uvedla Albrightová. Kniha je v USA vpravdě bestseller, Pražská zima se stala třetí nejprodávanější knihou roku.
Můžete říci o čem vaše poslední kniha je?
Má tři roviny nebo části. Chtěla jsem psát o tom, co se stalo v Československu v letech 1937 - 1948. První je teda historie mojí rodiny a jak to s ní bylo, vzpomínání na otce diplomata (Josef Korbel - pozn. red.). Hned po začátku války jsme odešli do Londýna, kde jsme zůstali a kde jsme zažívali bombardování. Je tam i vzpomínání na jeho práci v Jugoslávii. Druhá rovina je o tom, co bylo tehdy rozhodující pro Československo a dění tady. Píšu, jak je možné, že o osudu země před válkou rozhodovaly dvě velmoci a co za tím bylo. Třetí rovina je o velkých rozhodováních - jak je možné a těžké dělat morální rozhodnutí z dálky, tedy třeba z exilu v případě Beneše. Když to zobecníme, tak je kniha o důležitých věcech v dění kolem Československa, které mají i vliv na to, jak žijeme a co děláme teď.
Přijela jste do Terezína v den 70. založení tábora v Treblince. I teď, v době krize se objevují nejrůznější radikální názory a nenávisti. Myslíte si, že by se mohlo v Evropě opakovat to, co se tu stalo za druhé světové války?
Jeden z důvodů, proč jsem poslední knihu napsala, byla skutečnost, že si musíme pamatovat a musíme rozumět tomu, co se stalo. A musíme se učit hledat poučení z vývoje. Těžko se to říká, ale je třeba vědět, že každé jednání a každé rozhodnutí se dotýká druhých lidí a na ně je třeba myslet. Mají to dělat nejen politici, ale každý ve svém osobním životě.
Otiskla jste dlaně pro budoucí odlitek z křišťálu, zanechala jste tu stopy...
Moc to pro mně znamená, opravdu. Víte, já jsem nedávno dostala ocenění od Obamy (jde o Prezidentskou medaili svobody - jedno ze dvou nejvyšších vyznamenání USA - pozn. red.) A tohle beru stejně - nechávám v Terezíně ruku, ale i srdce, to kvůli předkům. Pro mně bylo a je důležité pracovat na světě a něco pro něj udělat.
Majitel muzea odlitků, pan Huňát, vám chvíli před otištěním nabídl, že můžete ovlivnit i design skla kolem své ruky, už jste se rozmyslela, co byste navrhla? Pan Lustig tam má podstavec v barvě piva, jak si přál, pan Havel chtěl barvy naší vlajky... Co vy?
Můj motiv by mohl být ve spojenectví USA a Česka. To byla jedna z nejdůležitějších věcí, na které jsem ve své kariéře pracovala. To bych si přála.
