Ještě před několika lety tam stály vesnice s dlouhou historií, tradicemi, lidskými příběhy. Podhájí, Křtěnov, Březí nebo Knín. Většina obyvatel se musela z obcí vystěhovat na sídliště v Týně nad Vltavou nebo v Českých Budějovicích. Kvůli stavbě jaderné elektrárny. Někteří se do konce života dívali z oken paneláků na obří chladicí věže.
Do období vysidlování a bourání vesnic v okolí Temelína zavádí spisovatel Jiří Hájíček čtenáře ve svém novém románu Rybí krev. Na počátku jeho vyprávění je Hana. Po letech v cizině se vrací do polozatopené rodné obce, aby se vyrovnala se starými křivdami. Skrze ni a osudy kamarádů přibližuje Hájíček život na jihočeském venkově v letech před a po sametové revoluci.
Proč právě Rybí krev?
Hledání názvu k románu je někdy trochu alchymie. Mně nakonec nějak vykrystalizoval tenhle. Přál bych si, aby si ho čtenáři zapamatovali a aby se jim pod ním vybavil příběh nebo postavy z románu nebo třeba jenom atmosféra jihočeského venkova.
Profil Jiřího Hájíčka (44 let)Dětství prožil v Purkarci. Vystudoval Gymnázium v Týně nad Vltavou a českobudějovickou fakultu Vysoké školy zemědělské. Po základní vojenské službě pracoval tři roky na venkově v zemědělství, od roku 1993 je zaměstnaný jako bankovní úředník. Žije v Budějovicích, je ženatý, manželka Nicole Matéffy je oděvní výtvarnice. Začínal s psaním básní, knižně debutoval jako prozaik se sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998). Vydal romány Zloději zelených koní (2001), Dobrodruzi hlavního proudu (2002) a Selský baroko (2005), za který získal prestižní cenu Magnesia Litera. Román Rybí krev (2012) vyšel na konci dubna. Hájíček je kmenovým autorem nakladatelství Host. |
V Selským baroku jste se vyrovnával s kolektivizací venkova, teď zase s končící normalizací a počátky demokracie. Mám pocit, že toto téma je vám bližší.
Já ve svých prózách vždy vycházím ze zkušeností a zážitků. Postavy si upravuju do příběhu, který zrovna píšu. Pro mě je důležité téma. Vždycky se mě musí dotýkat. Nesednu si ke stolu a nevymýšlím nějaký cizí příběh. To by mě ani nebavilo. Padesátá léta jsem nezažil, popisoval jsem je proto v Selským baroku jen skrz dokumenty v archivech. Dobu z Rybí krve jsem prožil. Mohl jsem proto do knihy dostat víc tehdejší atmosféru.
To je poznat i v detailech. V partě, která jede na koncert skupiny Parkán, nechybí třeba mánička v džínové bundě s nášivkami metalových kapel.
Když jsem knihu psal, tak jsem hodně myslel na vrstevníky. Proto je tam třeba reálná scénka, ve které si hlavní hrdinka upravuje vyrobené džíny a snaží se do nich narvat.
Už máte reakce od lidí, kterých se téma zmizelých vesnic kolem Temelína bezprostředně týká?
Zatím mám jen ohlasy z literární scény, kniha je ještě venku moc krátce. Byl bych ale rád, aby ji pamětníci vnímali jen jako román. Aby v ní nehledali za každou cenu realitu. Je to prostě fikce. Ale s reálným základem.
Co předcházelo tomu, než jste začal psát?
Námět jsem třeba probíral s Antonínem Pelíškem (bývalý dlouholetý redaktor MF DNES - poznámka redakce), který tomuto tématu věnoval dvě knihy, a potom s Janem Bartuškou, rodákem z Březí, který napsal kronikovou knihu Vybledlé kontury. Do Purkarce jsem ještě donedávna jezdil za babičkou. Hodně jsem vycházel z pamětí a literatury faktu. A k tomu jsem využíval mapu vzpomínek v hlavě.
V knize je spousta odlišných postav. Hana, její přítel Petr, kronikář Tušl. Která je vám nejbližší?
Můj oblíbenec je strejda Venca. Je to fiktivní postava, do které jsem se snažil dát esenci Jihočešství. Je to vesnický chlápek, který se tváří uzavřeně, až morousovitě. Vypadá to, že ho zbourání vesnice, ve které celý život žije, vůbec nezajímá. Je ale citlivý a uvnitř sebe to dusí. Nakonec to fatálně vyřeší po svém. Schválně jsem jeho osud nechal jako malou záhadu pro čtenáře. Tenhle typ lidí mám i v jiných knihách.
V nové knize patří ke klíčovým motivům pouto k rodnému místu. Jaký je váš vztah k domovu?
Jižní Čechy považuju za svůj domov. Vztah ke konkrétnímu místu už ale nemám. V životě jsem se třikrát stěhoval. V Purkarci jsem žil do deseti let. Pak jsme se přestěhovali do Týna nad Vltavou a teď bydlím jedenáct let v Budějovicích. Nejsem fixovaný na určitou chalupu. Mám ale rád zdravý patriotismus.
Líbí se mi, že váš román není prvoplánová ekologická záležitost.
Já jsem knihu nechtěl psát jako protiatomový pamflet. Převažuje tam lidský příběh, osudy lidí. Možná mi bude někdo vyčítat, že velké téma elektrárna versus vystěhování rodáků mi slouží jen jako kulisa. Já si ale představuju lidi, kteří tam bydleli. Neměli vyhraněný vztah k tomu, jestli se bude energie vyrábět z jádra, uhlí nebo vody. Jim šlo o to uchránit svoje domovy a chalupy. Hana, Petr, pan Tušl jsou lidé, kteří nechtějí přijít o domov, ale nepřemýšlejí o jaderné energetice. Kdyby tam stavěli uhelnou nebo větrnou elektrárnu, tak by proti tomu bojovali stejně.
Tentokrát vám trvalo psaní déle než obvykle, čím to?
Celý proces trval asi čtyři roky. Z toho dva roky bylo čisté psaní. Pak jsme dělali s redaktorem přes rok korektury. Jsem typ autora, který je rád za pohled zvenčí. Jako mají muzikanti producenta, který jim poradí, co dát na desku, jak písně poskládat, tak já mám rád, když si se mnou nad text sedne redaktor. Zvlášť jsem to ocenil u tohoto velkého tématu. Rybí krev je můj nejtlustší román, mám v něm nejpropracovanější postavy a příběhy. Považuju ho za svoji nejlepší knížku.
Jak vypadá váš proces psaní?
Když pracuju na knize, tak se snažím psát co nejčastěji. Ale dostanu se k tomu jen po večerech a pak hlavně o víkendech. Při tvorbě Rybí krve jsem si vzal pár dní dovolenou. Odjel jsem ke kamarádům do Českých Velenic. Zatímco byli v práci, já jsem v podkroví psal. Díky notebooku jsem většinu románu napsal doma na pohovce.
Ve většině vašich próz hraje důležitou roli venkov. Čím vás tak fascinuje?
Říká se, že co člověk zažije do deseti let, to ho formuje po zbytek života a vrací se k tomu. Na vsi jsem vyrůstal. Zažil jsem ještě jednotřídku. Jako malý kluk jsem s kamarádem seděl v první lavici a za námi byli starší žáci, to jsou specifické zážitky. Jsem typ autora, který píše na základě zkušeností a až potom nastupuje fantazie. Proto logicky směřuju na venkov. Ale mám i knihy, které nejsou z venkova.
Povoláním jste bankovní úředník, je pro vás psaní únikem od reality všedního dne?
Pro mě je to přeprogramování. V práci jsem ve světě čísel. Psaní je pro mě určitou terapií. Dostanu se do světa písmen. Myslím si, že povolání není pro spisovatele důležité. Lidé, kteří chtějí psát, to prostě tak dělají. Třeba místní písmáci na vesnicích taky psali po práci, já jsem vlastně něco jako kronikář.
Podobně jako řada literátů jste tvořil studentské básně. Kdy jste začal brát psaní vážně?
Publicista a recitátor Miroslav Kovářík pořádal na konci 80. let v tehdejším kulturním domě na Pražském předměstí v Budějovicích literární pořady. Uvedl tam i moji tvorbu, to bylo pro mě zlomové. Postupně jsem přecházel k beletrii. Jak říkal Škvorecký: Když je vám patnáct, píšete verše, protože máte spoustu pocitů v sobě, ale nemáte zkušenosti. Ale když máte odžito, tak začnete pracovat na větších příbězích. Stejný vývoj byl u mě.
Máte kromě knih čas i na něco jiného?
Koníčky... Já vlastně žádné jiné nemám. Čtení, psaní, hudba. Rád chodím na koncerty. Dřív jsem hrál tenis a fotbal. Snažím se sledovat Ligu mistrů, občas zajdu na Dynamo.
Na čem teď pracujete?
Když píšu román, tak už mám v hlavě jeden až dva další náměty. Vždy dlouho zvažuju, jestli se do určitého tématu pustím. Teď si dám tak rok literární odpočinek. Láká mě ale detektivka.
To už jste si přece trochu vyzkoušel v Selským baroku.
K detektivnímu půdorysu Selskýho baroka jsem došel zákonitě. Byl jsem v Třeboni v archivu a potkal jsem tam pána, který profesionálně sestavuje rodokmeny. Do noci mi vyprávěl o své práci a co všechno se dá v archivech najít. Uvědomil jsem si, že genealog je vlastně detektiv. Tím, že hlavní hrdina Selskýho baroka pátral po osudech, tak mi z toho vyplynul až detektivní charakter knihy. Snažil jsem se proniknout do světa genealogů a popsat ho. Pochvalou pak pro mě byla jedna diskuse na webu, kde si chatovali archiváři. Bylo tam něco vy smyslu: "Hele, znáte někdo toho Hájíčka? Kterej to je? Ten s námi musí sedět v archivu." To, že si mě spletli s genealogem, pro mě bylo velkou poctou.
