"Deska určité kapely, Velvet Underground, sehrála svoji zvláštní roli v této zemi, což si asi ani v Americe moc nikdo nevšiml," připomínají pořadatelé festivalu slova Václava Havla z dubna 1990.
"John Cale je přesně umělec a hudebník pro Trutnov. Kdo jiný by měl na letošním ročníku, který je bohužel věnován in memoriam náčelníkovi Václavovi a guruovi undergroundu Martinu Jirousovi, vystoupit, když ne právě John Cale z jejich milované kapely Velvet Underground? Jen mi je neuvěřitelně líto, že tady fyzicky s námi náčelník ani Magor již nebudou. Měli jsme Johna pozvat už dávno. Vše rychle běží a pomíjí. Nemělo a nemá cenu nic odkládat," říká zakladatel festivalu Martin Věchet.
Letošní sedmdesátník John Cale je celou svou kariérou naopak ztělesněním úspěšného hledání, objevování, nekompromisního přístupu k sobě i ostatním. Na muzikantskou dráhu vstoupil sice v dresu moderní vážné hudby, její prvky ale uplatnil i když roku 1965 s Lou Reedem skládali a nahrávali jedno z nejdůležitějších rockových alb všech dob, slavný "banánový" debut Velvetů.
Přínosem pro kapelu bylo nejen jeho hudební vzdělání, které se tak krásně doplňovalo s Reedovým rockerským dryáčnictvím, ale i jeho multiinstrumentalismus, díky němuž mohl obohatit zvuk Velvetů nejen o basu a klávesy, ale hlavně přímo stylotvornou violu.
John Cale
Ale protože dva kohouti na jednom smetišti nikdy nevydrží dlouho, už v roce 1968 John Cale odešel na sólovou dráhu, na které se uplatnil jako tvůrce vlastních alb, producent mnoha významných desek jiných umělců (mj. pro Nico, Patti Smith, The Stooges, Siouxsie And The Banshees, Happy Mondays či Manic Street Preachers) a autor dlouhé řady filmových soundtracků.
Vytvořil velmi silnou sérii sólových alb 70. let, započatou titulem Paris 1919 a pokračující deskami Fear, Slow Dazzle a Helen of Troy. Osmá dekáda byla u Calea ve znamení útlumu ve vlastní tvorbě, o to silněji se upřel na spolupráci s jinými.
Do devadesátých let vstoupil jednak rukypodáním s někdejším parťákem Reedem na dodnes mimořádně působivém albu Songs for Drella, věnovaném jejich guruovi Andymu Warholovi, ale také nádherným živým akbem Fragments of a Rainy Season, na kterém předvedl své umění krystalicky čistého provedení vlastních i převzatých písní jen s klavírem. Jeho verze Cohenovy Hallelujah z tohoto alba je bezesporu nejkrásnějším podáním tohoto "antihitu", jaký kdy lidské ucho slyšelo.
Po roce 2000 na jedné straně probírá postupně svůj hudební archiv a vytahuje z něj jednu perlu za druhou, na straně druhé neúnavně experimentuje na deskách i koncertech. "John Cale je sice starý pes, umí toho však tolik, že dokáže každého mladého vlčáka strčit do kapsy," říká hudební publicista Josef Rauvolf.
"Na Caleovi, stejně jako na Bobu Dylanovi, je strašně sympatická jedna věc: pokud hraje na koncertech starší věci – jako že je hraje, některé již skutečně léta – hraje je pokaždé jinak. Nestává se živým jukeboxem nebo, abychom byli up to date, empétrojkou," dodává.
