Okolnosti faktu, že na šňůru nevyrazili letos plánovaní Black Sabbath v klasické sestavě, nýbrž "náhražkové" spojení Ozzy Osbourne & Friends, jsou všeobecně známy. Praha bohužel přišla o velkou atrakci, kdy jedním z "friends" byl v předchozích dnech ve Skandinávii a německém Dortmundu kytarista Slash. Na druhou stranu, kytarového sólování bylo i tak dost, místy až nad hlavu.
Ozzy Osbourne v Praze |
První skoro polovinu koncertu, nepočítáme-li rozehřívání publika kapelou Zakka Wyldea Black Label Society, které nelze upřít kvalitu, ale uškodila jí zvuková aparatura nastavená na půl plynu, patřila písním z Ozzyho sólové dráhy. Pecky Bark At The Moon, Mr. Crowley, Suicide Solution, I Don't Know, Killer Of Giants a Shot In The Dark jsou vybrány jako esence toho, proč si rockové publikum bude Ozzyho pamatovat i po jeho smrti nejen coby člena zakladatelské kapely heavy metalu.
Doprovodná kapela je samozřejmě sestavena z dobrých hudebníků. Angažmá klávesisty Adama Wakemana je mile opsaným obloukem k roku 1973, kdy na albu Sabbath Bloody Sabbath hostoval jeho slavný otec Rick, mladě pevná rytmika Rob Blasko Nicholson (baskytara) a Tommy Clufetos (bicí) nenechává nic náhodě.
Původem řecký kytarista Gus G. sice nesype z rukávu pyrotechnické efekty jako jeho starší kolega Zakk Wylde a v dalších minutách, kdy se oba utkají na pódiu, se ukáže, kdo je skutečná žánrová první liga, ale rozhodně není jen do počtu a nenudí. Tedy s výjimkou první "sabbathoviny" Rat Salad, neúměrně natažené právě kytarovým (a bubenickým) sólem.
V další části přichází na scénu další Ozzyho "friend", původní baskytarista Black Sabbath Geezer Butler. Od prvních tónů Iron Mana je jasné, díky komu se dostala tahle čtveřice birminghamských kluků tam, kam se dostala. Jeho smrtící riffy, výrazně obohacované prstovou technikou (což si v tom hluku člověk, po pravdě řečeno, uvědomuje hlavně při bližších záběrech na obří obrazovku nad pódiem) po vzoru Butlerova idolu Jacka Bruce z Cream, jsou asi skutečně tím nejdůležitějším, co dali Black Sabbath rockovým dějinám.
Což platí i pro další nezapomenutelné kusy War Pigs, N.I.B. a Fairies Wear Boots, na který už si přišel zahrát vskutku ďábelský Zakk Wylde. Ten dá s frontmanem prostřednictvím I Don't Want To Change The World vzpomenout na jejich nejslavnější spolupráci na albu No More Tears a pak spolu vykopou letitý Crazy Train z Ozzyho sólového debutu. V těch chvílích už se basy zpátky drží a občas neuvěřitelné piruety roztáčí "Blasko".
Zatímco podle zpráv z předchozích koncertů byly poslední dvě písně, monstrhity Mama I'm Coming Home a sabbathovský Paranoid, na který se jako na správné estrádě na pódiu sejdou všichni účastníci show, prezentovány jako přídavky, v Praze se staly bez větších cavyků rovnou součástí standardního setu. Nemohl skončit lépe.
Zbývá nějak opatrně se vyjádřit k samotnému, ehm, "Princi temnot". Ozzy Osbourne je samozřejmě komická figura, ne že ne. Při vší úctě k tomu, co v rockové hudbě dokázal, je jeho cupitání po pódiu, věčné pokřiky "I can't fucking hear you" a polévání předních řad i sebe sama z kbelíků a kropení vodním dělem spíš nechtěnou parodií rockové hvězdy. Třeba mě sežerte...
Na druhou stranu je ale zjevný fakt, že co do jeho samotného výkonu mohlo všechno dopadnout mnohem, mnohem hůře. V tomhle věchýtku je pořád dost síly, aby "uřval" svoje o jednu až dvě generace mladší kumpány. A že intonuje občas jen velmi přibližně? Že jeho živý zpěv zvlášť ve volnějších a melodičtějších věcech nemá skoro nic společného s naleštěnými studiovými verzemi? Tenhle žánr to tak prostě nebere a fanoušci to slyšet, natožpak číst nepotřebují.
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
