Životní partnerka básníka a výtvarníka Jiřího Koláře je řazena mezi nejoriginálnější české umělkyně 20. století. Během své umělecké dráhy se zabývala nejrůznějšími výtvarnými technikami a postupy. Všímala si všedních předmětů, vytvářela nejrůznější koláže a materiálové asambláže.
Umělecky se Kolářová začala vyvíjet v 50. letech minulého století, kdy se zabývala fotografií a svou pozornost soustředila zejména na městskou periferii. Experimentální práci s umělým negativem rozvinula v roce 1961, kdy opustila fotografii v tradiční formě a začala tvořit bez fotoaparátu přímo v temné komoře. Tam pracovala se světlem a drobnými předměty jako žiletky, sirky nebo kancelářské sponky. Právě nejranější období její tvorby je představeno ve Fotograf Gallery.
"Kolářové experiment s otisky banality navazuje na dávný dadaistický objev odpadku a obyčejnosti. Sestavuje jakýsi stopový atlas zaostřený na nejbližší, důvěrně známé okolí, nabitý jinotaji a metaforami," uvedla kurátorka výstavy Marie Klimešová.
Výstava Otisk, stopa, linie představuje také ukázky z cyklu Roentgenogramy v kruhu, který navazuje na dadaistické impulsy. Podstatnou úlohu v nich hraje hmat. Kolářová se ve svých kruhových fotogramech snažila fixovat pohybem vzniklé linie, v zásadě lze hovořit o kresbách světlem.
Z výstavy fotografií Běly Kolářové Otisk, stopa, linie
Další rozměr vtiskl výstavě mladý výtvarník Tomáš Vaněk, který ji doplnil zvukovým pozadím – nahrávkou jednoho mycího cyklu myčky na nádobí. "Stopadesátiminutový opus ve své struktuře odkazuje k základním principům práce Běly Kolářové. Způsob, jakým zacházela s věcmi, je průzračně hravý a odkazuje k jisté metodologické partituře," vysvětlil Vaněk.
Dílo Běly Kolářové, která se narodila v roce 1923 v Terezíně a zemřela předloni v Praze, vznikalo paralelně s tvorbou jejího manžela. Často se uvádí, že žila v jeho stínu, zachovala si však tvůrčí nezávislost. Spojuje se s ní i pojem ženského umění. V 60. letech spoluzaložila skupinu Křižovatka a účastnila se několika skupinových výstav. Samostatně pak svou tvorbu představila v roce 1966.
Po normalizaci nesměli Kolářovi vystavovat, ani publikovat. V roce 1979 odešli z Československa a usadili se v Paříži. S tvorbou Kolářové se tak mohla česká veřejnost blíže seznámit až na začátku 90. let V roce 2006 jí retrospektivní výstavu uspořádala pražská Národní galerie.
