Bombastická Expozitura, nejdražší seriál v historii, hvězdy v epizodních rolích. Kampaň na seriál, který na svou příležitost čekal několik let, hýří superlativy. Je pravda, že na nákladech na ambiciózní projekt vycházející z případu takzvaného Berdychova gangu nešetřila, a tak se může chlubit "zápaďáckým" image a velkorysými akčními scénami.
Ani ty největší exploze však nepřehluší rozpačitost z nevyrovnaného, i když na české poměry pořád ještě nadprůměrného výsledku.
Tohle se moc nepovedlo: hlavní hrdinka Expozitury, policistka Tereza, a internetový vrah
Jedním z nejviditelnějších nedostatků Expozitury je hlavní postava policistky Terezy Hodačové. Vše, co dělá a oč usiluje, znevěrohodňuje to, jaká její postava je. Nesourodá směs naivity a cynismu doplněná o drsňácká gesta: tahle slečna snad ani sama neví, jestli stojí o to, abychom jí drželi palce. Natož abychom to věděli my.
Hlavně to dovyprávět
Nešťastný je i monolog, jímž policistka uvádí a propojuje jednotlivé epizody. Záznam, který vypráví do digitální kamery, má být výčtem faktů, pojistkou pro případ, že by se jí něco stalo – aby "ostatní věděli". V hromadě dojmů a pocitů, které Hodačová vrší čím dál víc, se ovšem všechna fakta ztrácejí. Konstatování typu "bojím se, abych to všechno vůbec stihla dovyprávět", tak v divákovi nechtěně vyvolá spíš úsměv a chuť hrdince říct: tak to, holka, zkrať a stihneš to.
Ze seriálu Expozitura: Jiří Korn jako čestný zabiják
Skřípe také obsazení vedlejších rolí. Zatímco parta vyšetřovatelů působí sympaticky, kompaktně a věrohodně (zásluhu na tom nesou hlavně Jan Dolanský, Zuzana Bydžovská a překvapivě také atypicky obsazený Pavel Zedníček), grázlové, po kterých vyšetřovatelé jdou, nemají daleko k parodii na sebe sama.
Dokud jde jen o malé figurky typu ex-policista, který přesedlal na východní filozofii či westernově čestný profesionální zabiják (Jiří Korn), divák se shovívavě pousměje, ale odpustí. Ochotnicky zahrané mučení "internetového vraha" je už však na samé hraně únosnosti, o laciných karikaturách na zkorumpované státníky a policisty ani nemluvě.
O akci není v Expozituře nouzi, však je to nejdražší seriál historie.
Zásadním kamenem úrazu Expozitury je potom trochu paradoxně samo téma seriálu. Bez ohledu na obsah jednotlivých epizod by se totiž dalo shrnout do ohrané fráze "všechno je svinstvo"; což je trochu málo na to, kolik se od "bombastického" projektu čekalo.
Zjednodušeně by se dalo říct, že seriál z dílny Klíma-Kroupa zkrátka funguje jen tehdy, kdy je obyčejnou kriminálkou. Jakmile se ztratí ve spletité síti podezřelých kšeftíků a korupce, je po dramatu: zbude jen to, co denně čteme v novinách, a upřímně – kdo by se chtěl večer dívat na "noviny". I když těch pár policistů, o něž v Expozituře jde, asi ano.
Expozitura podle Mirky SpáčilovéHodnocení MF DNES: 70 % Seriál Novy na motivy případu Berdychova gangu zdobí moderní ráz; kdyby se vysílal už v roce 2008, kdy vznikl, oslnil by reportážním stylem, obrazovými nápady, temnou stylizací, autentickou náladou. Jenže to vše už předvedla Kriminálka Anděl, jíž se Expozitura podobá v rámci žánru krimi. Jednotlivé detektivky mají říz – od slepecké epizody po lupičskou akci, ale trochu trpí složitou provázaností pletek policie s podsvětím. Navíc ústřední postava mladé vyšetřovatelky se chová příliš romanticky a její rámcový monolog unavuje abstraktními výlevy o prohnilém systému, jež děj srážejí do morality. To je daň publicistickému pozadí projektu, avšak realizačně – až na přepjatě pistolnické finále – má Expozitura nadnárodní parametry. Herecky vyrovnaní hrdinové vesměs klamou tělem, od prvotní nevraživosti hlavního tandemu až po příjemnou satisfakci Pavla Zedníčka v netypicky střídmé roli. Profesionálně se zachází s vyšetřovací technikou, dovedně se udržuje pocit ohrožení, jen rodinné a milostné vazby zbytečně zdržují a korupční zápletka kazí požitek z detektivky. Na druhou stranu pomáhá podprahové vědomí, že tohle všechno se víceméně opravdu stalo – a u nás, ne kdesi v Palermu. |
Jak efektivně točit napětí a emoce, by se přitom tvůrci Expozitury mohli učit u kolegů z projektu, jenž Nova zařazuje čtyři dny po ní. Soukromé pasti dokazují starou známou pravdu, že cesta k úspěchu nevede přes efekt, nýbrž přes dobře napsaný text.
Už jen úvodní díl, minimalistické drama Nezabiješ s fenomenálním Jiřím Langmajerem v hlavní roli, zahraje na struny našeho podprahového vnímání jako bouřka na telegrafní dráty. Přitom si vystačí s málem: ticho, tikot hodin, odraz reflektorů projíždějících aut, jichž se muž marně vyhlížející manželku chytá se zoufalstvím tonoucího: tady se pracuje hlavně s tím, co cítíme, ne vidíme. A cítíme hodně.
Jde se na Zoufalky aneb Jaroslav Plesl (vlevo) a Kryštof Hádek ukazují, že i drama může být vtipné. (Ze série Soukromé pasti, epizoda V síti)
Soustředěné herectví Jiřího Langmajera navíc s touhle komorní hrou dokonale souzní. Když mlčí, řekne často víc, než když mluví. Jednoduché "Mám strach!", jež vydechne po dlouhých minutách čekání, působí jako říznutí do živého masa: nahlas vysloví to, co už nějaký čas sami prožíváme.
V neposlední řadě pomáhá výsledku i minimalistická hudba a zvláštně poetický jazyk dialogů i vypravěčských monologů (třeba ten o sebevraždě a pravdě pravdoucí). Přestože příběh pracuje s motivy, jako je smrt a zločin, nikdy v něm nedojde na klišé či frázi, a tam, kde by se jinde brečelo a dojímalo, překvapí scenárista zcela nečekaným obratem. Například když muž, který si vždycky se vším uměl poradit, pronese až dětsky bezbranné "Bojím se, že se mi zastaví srdce," je to víc, než celé tsunami slz.
Ajťáci po česku
Vina, odplata, trest, to vše je tu vykládáno se samozřejmostí a lehkostí, z níž mrazí. A i když už běží závěrečné titulky, spolu s hrdinou přemýšlíme: jak dítěti vysvětlit, že vrah chodí volně po světě, když se učilo, že zlo musí být vždycky potrestáno?
Naprostým klenotem Pastí je pak epizoda s názvem V síti, podobně pokorná a ještě mrazivější variace na aktuální téma internetové generace. Kryštof Hádek s Jaroslavem Pleslem v ní zcela nenápadně rozehrají drama na hraně antické tragédie, a přitom si vlastně ani nevšimneme, jak k ní došlo.
Další dvě epizody Soukromých pastí: Útěk (vlevo) a Manželství nebo život jsou o něco slabší než výše jmenované, přesto patří k vrcholu původní tvorby TV Nova.
Dva kluci, "ajťák" a kurýr, jeden asociál a podivín a druhý společenský živel, koexistují ve svém sídlištním brlohu v dokonalé symbióze. Ke štěstí jim stačí jen fotbálek, on-line hry a pravidelné marihuanové sedánky u Zoufalých manželek. Koho by napadlo, že právě na tomhle prostoru se dá hrát o život.
Ale dá. Respektive umí to Jan Prušinovský, který od dob neohrabaných začátků s Františkem děvkařem dozrál v autora, jenž strčí mnohé starší a zkušenější do kapsy. Jeho příspěvek do diskuse o sociálních sítích a virtuálních vztazích je zároveň vtipný, svěží i děsivě trefný. A ještě něco: po dlouhé době dává svými vycizelovanými dialogy lekci všem, kdo se kdy v českých "mládežnických seriálech" klopotně snažili o přirozenost.
Expozitura: 16 dílů, od 7. září
Režie: Petr Kotek, Ivan Pokorný
HODNOCENÍ iDNES.cz: 60 %
Soukromé pasti 2: 4 díly, od 11. září
Režie: Jan Prušinovský (V síti), Jiří Věrčák (Nezabiješ), Dan Wlodarczyk (Útěk), Tereza Kopáčová (Manželství nebo život )
HODNOCENÍ iDNES.cz: 80 %
