Leckdo jim má za zlé, že prý zaprodali punkrock hitparádám, jenže oni jen zůstali sví. Americká kapela The Offspring už dávno nevyráží z domovského Orange County na nesmyslná turné po zaplivaných klubech a určitě poznala, co je byznys. Její kytarista Kevin "Noodles" Wasserman přesto po celou dobu rozhovoru působí tak, jako kdyby zůstal tím stejným klukem s kytarou jako dřív. O důvod víc, proč se na Offspring zajít podívat do pražského Průmyslového paláce.
Jak to tedy bude s vaší novou deskou? Proč ji stále odkládáte?
Pořád na ní makáme. Už jsme skoro u konce. Většina písniček už je téměř hotová, až na pár textů. Úplně dodělané jsou asi čtyři věci. Vzhledem k tomu, že první termín odevzdání byl loňský listopad, musíme se snažit. Doufali jsme, že to stihneme do konce turné, které u vás začínáme, ale obávám se, že budeme ještě muset zapracovat.
The Offspring Kapela Offspring vznikla v roce 1984, celosvětový úspěch však zaznamenala až o deset let později svým třetím albem Smash. Příznivci skupiny koupili 50 milionů jejích desek. V Česku již Offspring hráli několikrát, naposledy vystoupili před třemi lety na festivalu Rock for People v Hradci Králové. Zdroj: ČTK |
Co vám proboha tak trvá na punkrockové desce? Vždyť už je to pět let od té předešlé.
To já netuším! Ptám se kluků na to samé. Ale asi je to tím, že písničky pořád předěláváme. Jednu novinku jsme hráli už na turné během loňského léta, ale nebyli jsme s ní spokojení, tak jsme ji zase překopali. A myslím, že chytla úplně jinou příchuť. A tak je to se vším. Pořád se v muzice hrabeme a zkoušíme, co s ní. Doufám, že ty písničky zlepšujeme. Ale slibuju, že už tu desku vydáme, nehodláme se změnit v podělaný Guns N' Roses.
Nevleče se to tak náhodou, protože se ve studiu musíte srovnávat s pověstí komerčně nejúspěšnější punkové kapely historie?
Možná trochu. Ale hlavně je to pro nás výzva jako pro skladatele i muzikanty. Chceme se pořád posouvat alespoň o něco výš. Což, sakra, neznamená, že bychom začali hrát progresivní rock. Pořád nám jde o přímou písničku. Není to tak, že bychom se začali brát s úspěchem nějak zvlášť vážně. Ale bereme vážně hudbu.
Co vás zajímá z té současné?
Uff. Toho je, já pořád poslouchám nějaké rockové rádio, ale berou mě i věci odjinud, jako třeba Cee Lo Green. Ale moje srdce je pořád ve starých punkových nahrávkách. Pořád se k nim vracím a objevuju něco nového. Hlavně u kapel z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsme byli ještě malý ucha.
Jak jste vnímali, když se z těch malých uch staly po vydání desky Smash hitparádové hvězdy?
Zvenku se to zdálo jako velký zlom, ale my už jsme tou dobou hráli skoro deset let. Moc dobře jsme věděli, kdo jsme a jak chceme naše věci dělat. Jasně, to období bylo v mnoha ohledech bláznivé. Ale měli jsme za sebou léta, kdy se o nějakém úspěchu nedalo ani mluvit. Rok předtím jsme jeli evropské turné jako předkapela NOFX a spousta věcí nám došla. Řekli jsme si: Tihle kluci nejsou bohatý, ale vydělaj si na živobytí tím, že hrají muziku. A došlo nám, že je něco takového možné, a napovědělo nám to, jak na to.
To jste nevěděli?
Už jsme hráli dlouho a málem jsme s tím sekli. Přemýšleli jsme o tom, že je třeba dodělat školy, zakládat rodiny, najít si pořádnou práci... Do Smash jsme proto dali všechno, čeho jsme byli schopni. Ale samozřejmě jsme netušili, jak se té desce bude dařit.
Jak nahrávání vašeho nejslavnějšího alba probíhalo?
Museli jsme hlavně točit levně. Našli jsme jedno menší studio v Hollywoodu, kde nám nabídli nahrávat za půlku normální ceny, ale jen když se jim na poslední chvíli uvolní frekvence. Proto jsme na to pokaždé museli vlítnout hrozně rychle a být neustále ve střehu. Nemohli jsme si dovolit platit drahý čas ve studiu, protože jsme na to měli jenom naše vlastní úspory.
Ale pak jste Smash vydali a přišel zlom.
Ve skutečnosti docela trvalo, než se deska chytla. První týden jsme prodali jen nějaké mizerné čtyři tisíce. Pak ale někdo z našeho vydavatelství Epitaph donesl desku do rádia K-Rock a oni začali hodně hrát písničku Come Out and Play. Toho se chytla další rádia a postupně se album začalo prodávat, takže jsme měli platinu. Ale trvalo to, přišla až o Vánocích.
Zmínil jste evropské turné s NOFX v roce 1993. Tehdy jste hráli poprvé v Praze v pověstném klubu U Zoufalců. Pamatujete si to?
Ale jistě. A velmi dobře. Bylo to ke konci turné a jeden z pomocníků, co tahal aparát, už musel domů. A Fat Mike z NOFX mi připlatil, abych se toho chopil. Pamatuju si, jak jsme všechna komba museli tahat přes takovou zrcadlovou síň u vstupu a pak ještě několik pater dolů do tmavého klubu. To se nezapomíná.
Ještě něco vám ohledně Prahy uvázlo?
Docela jo, jel jsem k vám kromě koncertů i se svou ženou na dovolenou. Praha je nádherná. Umím říct "pivo" a to nejspíš souvisí s tím, že dost mých vzpomínek na Prahu je rozmlžených.
No a už víte, co nám tu tentokrát předvedete?
Sakriš, to netuším. My se tolik soustředili na desku, že jsme si o tom ani nestihli pořádně promluvit. Doufám, že zahrajeme alespoň jednu nebo dvě rychlejší, punkrockové novinky, co na album chystáme. Názvy si bohužel nepamatuju. U té, co jsme hráli loni, jsem měl v programu připsáno jenom new song. Mám ji rád, zní jako věci, co se hrály v Orange County, když jsme byli mladý.
Co si myslíte o tom, že spousta lidí vás má za příklad kapely, která zaprodala punk?
Punkrock se stal stejně součástí hlavního proudu. Některé kapely se zkrátka prosadily a jiné ne. Vezměte si Ramones, jednu z mých nejoblíbenějších skupin. Teď jsou obrovský a respektovaný. Ale když ještě hráli, byla to jenom parta muzikantů, na něž chodili pankáči. A pak se jich chytly i jiný scény, jako skejťáci a surfaři. Ve chvílích, kdy přišly punkový kapely, byl rokenrol vyčištěný a zprocesovaný. Až punk nebo grunge mu vrátily špínu, co v sobě na začátku měl. To byla jeho úloha. A to přece není zaprodání se.
