Předcházející Hudební glosář najdete zde
Osobně je mi bulvární tisk z duše odporný, v životě jsem si nic takového nekoupil a otevřel odhadem tak třikrát. Každý, kdo s bulvárem tak či onak bojuje, má u mě akcie hodně vysoko, už proto, že don Quijote je moje oblíbená postava. A teď považte: když na začátku tohoto týdne Helena Vondráčková projela soud o 14 milionů, na které si cenila své údajně dobré jméno a ztracený zisk, já měl radost. Samozřejmě že celá věc měla absurdní přídech: zpěvačka žalovala český stát, který ji před bulvárem "neochránil", čímž si trochu spletla dobu, neboť stát "ochraňoval" vybrané jedince za minulého režimu. Podstatné je ale to, že Martinu Michalovi, který zjevně tahá za veškeré nitky směřující k orgánům jeho ženy (včetně srdce, mozku a citů), se podařilo díky pár odporným kauzám z nedávné doby udělat z Vondráčkové někoho, z jehož neúspěchu má člověk škodolibou radost. Mrzí mě to, tenhle pocit v sobě nenosím vůbec rád, ale nelze se mu ubránit.
Ten, kdo si myslel, že kubánské úřady pustí tamní undergroundové muzikanty z kapely Porno Para Ricardo na náš festival United Islands, měl by se zamyslet nad svou naivitou. Určitě jí netrpí ani pořadatelé festivalu, protože záložní variantu, totiž situaci, že frontmana kapely Gorkiho Aguilu, který žije v Mexiku, doprovodí čeští muzikanti, mají od samého začátku připravenou. Konec konců, jako promo dělající reklamu akci (dokonce prý v médiích řady španělsky mluvících zemích světa) je to docela dobrý nápad. Přes veškerou průhlednost kroků kubánské vlády dlouho dopředu by ale nemělo zapadnout, že nepustit kohokoli, nejen hudebníky a nejen nepohodlné občany, za hranice jakékoli země je nemravné a že Kuba je hnusným skanzenem bolševické totality.
Lezard King Bar v Paříži
"Pařížan, který založil bar Lezard King plně věnovaný kultu americké hudební skupiny The Doors a jejího zesnulého vůdce Jima Morrisona, se se zlou potázal. Američtí advokáti skupiny mu v dopise dali 60 dní na to, aby změnil jméno baru, jeho plakáty, názvy koktejlů i jeho internetovou stránku, protože The Doors prý nechtějí být s nějakou nálevnou spojováni," říká páteční zpráva ČTK. Dvojí absurdita. Jak – nechtějí být spojováni s nálevnou? A co celý život do sebe Morrison lil? Kefír, nebo co? A za druhé: například v Amsterdamu znám hned dvě "doorsovské" hospody od sklepa po půdu. Stejně tak jsou tam, mimochodem, kupříkladu dva pinkfloydovské coffee shopy (zvlášť v Ummagummě člověk přijde k psychedelickým zážitkům, ani se nenaděje). Proč to tedy nejde v Paříži? Vždyť je to snad pro každou kapelu pocta, když stojí někomu za to, aby si její jméno vepsal do štítu.
A na závěr něco nekonfliktního. V úterý 7. června hrál v Praze sedmašedesátiletý Charlie Musselwhite. Jedna z osobností světového blues, která pamatuje heroické okamžiky chicagské scény. Tu poznával nejprve jako hubič krys, posléze jako zdatný alkoholik a nakonec jako všemi generacemi i rasami napříč uznávaná hvězda foukací harmoniky. Ten koncert o několik set procent předčil očekávání, protože Musselwhitovo poslední album The Well zrovna není, to si přiznejme, žádná sláva, a to přes všechna ocenění, kterých se mu dostalo. Tak autentická dávka pravého chicagského blues, jakou jsme dostali do žil na koncertě, u nás bývá k zažití maximálně třikrát za deset let. A docenta Chocholouška na mě posílat nemusíte.
