V průběhu večera bude pokřtěn také jeden mimořádný hudební nosič: vinyl Five Travellers – Back To Love, obsahující anglicky nazpívané písně Olympiku, natočené během několika jeho cest do Francie v letech 1968 a 1969. Nahrávky vycházejí vůbec poprvé po 42 letech a vinyl je prvním nosičem tohoto typu, vydaným touto kapelou po dlouhých sedmnácti letech.
Hlavní roli v průběhu večera ale bude hrát album Jedeme, jedeme, pro které je z historického hlediska příznačný především odchod baskytaristy a textaře Pavla Chrastiny. Pro první roli byl angažován Jan Hauser, druhé uvolněné místo dvorního textaře kapely zaujal na dlouhá léta Zdeněk Rytíř. Ačkoli album de facto obsahuje jen jeden velký hit, bývá jako celek hodnoceno v olympické diskografii velmi vysoko.
S albem Jedeme, jedeme je spojen především odchod Pavla Chrastiny. Nebál jste se tehdy budoucnosti bez textaře, který výrazně spoluvytvářel tvář Olympiku? Neměl jste chuť se vším praštit?
Jistě, bylo to období velkého očekávání, které se většinou naplnilo. Udělali jsme se Zdeňkem Rytířem nesmrtelné Bon Soir Mademoiselle Paris, Otázky či Dynamit a celá deska Jedeme jedeme po letech zní svěže a velmi zajímavě. Pavel Chrastina v té době už o Olympic velký zájem neměl, spíše se hodlal věnovat studiím na FAMU.
Spolupráce se Zdeňkem Rytířem se nakonec ukázala jako velmi vytrvalá. Očekával jste, že taková bude? Byl záměr, aby se z něj stal další "dvorní textař" Olympiku?
Strašně jsem toužil po spolupráci s Rytířem, ale s Pavlem Chrastinou v kapele to prostě nešlo. On byl tím, který psal texty Olympiku. To ale neznamená, že bychom se rozešli kvůli tomu. Moje očekávání se opravdu naplnila. Udělal jsem s ním asi vůbec nejvíc společných písní a tři kompletně autorské desky Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř. Na dalších jiných se podílel a doufám, že naše spolupráce stále ještě není ukončena.
Přes jasné Rytířovy kvality mu jedna věc chyběla: smysl pro humor, typický pro Pavla Chrastinu. Ten se vlastně už nikdy do vašich písniček nevrátil. Nepostrádal jste ho?
Ani ne. Vždyť já jsem mnohdy ani nevěděl o čem zpívám. Dokonce ani Pavel mně to nebyl schopen vysvětlit. Chtěl jsem zpívat přesně takové texty, jaké psal Rytíř. Zdálo se mi, že jsem dospělejší a na Chrastinovy ptákoviny jsem už starej.
Jedeme, jedeme je poměrně nenápadné album, pochází z něj vlastně jen jeden hit Bon soir Mademoiselle Paris. Přesto bývá považováno za olympický "majstrštyk", za jakési vaše "Bílé album". Přesto – nezdá se vám některá písnička z něj nedoceněná? Nebo album jako celek?
Už si nepamatuji, jak bylo album kritikou přijato, ale v kontextu doby bych řekl, že jsme všichni měli trošku jiné starosti s ohledem na zaparkované sovětské tanky. Album je to určitě výjimečné, rozhodně velmi propracované a velmi ovlivněné Seržantem Pepperem. Dokonce bych řekl, že ve světovém kontextu té doby s přehledem zařaditelné.
V té době jste vydali řadu velmi úspěšných singlů: Dynamit, Kufr, Otázky nebo Strejček Jonatán. Proč jste tyto písničky nezařadili na album?
Tenkrát se to dělalo tak, že co vyšlo na singlech se už na album nedávalo. Ostatně ani na Želvě není Dej mi víc své lásky.
Kterou písničku z období Jedeme, jedeme máte vy osobně nejraději?
Pořád mě baví Danny. Je to neobyčejně romantická píseň s otevřeným koncem, s nádherným sborem na konci, navíc jedna z mála, kterou jsem složil na piano.
A je některá, kterou naopak rád nemáte a přesto ji zahrát musíte, protože bez ní by to nebylo ono?
My ty písně zahrajeme jenom jednou v Malostranské besedě, v běžném repertoáru se nevyskytují, takže pokud by nějaká taková byla, tak pro jednou je mi to fuk.
Vzpomínáte si na nějakou historku, kterou máte s tímhle albem spojenu?
Snad to, že v písni Aeroplán jsem chtěl zvuk startujícího letadla, ale žádný jsme neměli, tak jsme použili nápad zvukaře Franty Řebíčka, který vyrobil zvuk startujícího letadla pomocí malého větráku a kusu papundeklu. Zní to docela věrně.
