K té konkurenci: téhož večera, kdy festival vrcholil, hráli místní bohové FC Barcelona finále Ligy mistrů s Manchesterem United a ve městě to bylo už od božího rána znát. Není žádná novinka, že fotbalem žije celé Španělsko, ale pro toho, kdo se s tímto národním rysem setkal na vlastní kůži poprvé, a zrovna v takové síle, se jednalo o jeden z mimořádných zážitků.
Na hlavní bod sobotního programu ale přece jen sportovci ani jejich fanoušci neměli. Když v půl jedenácté večer nakráčela na hlavní scénu PJ Harvey v dlouhých bílých šatech a s pery ve vlasech, mohl si leckdo, mnohé z relativně početných Čechů v hledišti nevyjímaje, odškrtnout jeden z hudebních snů. Už proto, že se tuhle výjimečnou Britku žádnému našemu promotérovi zatím přilákat nepodařilo.
Bylo to o dost jiné vystoupení, než o jakých jsme snili po většinu let, kdy PJ Harvey patří k předním postavám britské scény. Bylo ztišené, nesmírně intimní a dospěle emocionální. Syrovost, tolik pro tuto zpěvačku a kytaristku příznačná, se obrátila kamsi dovnitř, do druhého plánu. Stejně jako na posledním albu Let England Shake, které bylo přirozeně páteří repertoáru.
PJ Harvey na festivalu San Miguel Primavera Sound
Byla obklopena decentní trojčlennou kapelou, vedenou "přeběhlíkem" od Nicka Cavea Mickem Harveym (s PJ se jedná jen o shodu příjmení). Bez žádných aranžérských nebo hráčských kouzel, nepočítáme-li k nim občas používanou celokovovou resofonickou kytaru a samozřejmě autoharfu, která je momentálně zpěvaččiným hlavním instrumentem, prostě "jen" hrála písničky. Ale jak! A jaké!
Zatímco klasická tvorba PJ Harvey vždy navazovala spíš na americkou hudební tradici, nový repertoár, ale i podání starších písní, se naopak hlásí k anglické folkrockové tradici. Křehké melodicky nosné písně nebylo nutno jakkoli komentovat - a s výjimkou několikerého stručného poděkování také PJ Harvey nemluvila. Tam, kde působí magická síla hudby, by slova jen rušila.
Nekompromisně
I když PJ Harvey za celý den (a upřímně - za celý festival) neměla opravdu povážlivě silnou konkurenci, řada dalších kapel i v sobotu odehrála skvělá vystoupení. Němečtí klasikové Einstürzende Neubauten odehráli tak, jak jsme je možná v Česku za celá ta léta, kdy patří k poměrně častým hostům, neviděli. A když se jejich industriální písničkářství párkrát "zvrhlo" v záblesky divočin ze starých "plně-industriálních" časů, byl to signál, že nezkrotnost těchto starších pánů ještě ani omylem zasvé nevzala.
Stejně tak američtí Swans, určitě nejhlasitější a nejradikálnější kapela (nejen) na festivalu, čarující s hypnotickými rytmy a návaly energie, hrozící utrhnout s ušima rovnou celou hlavu, to byla ukázka toho, že slovo "underground" ještě zdaleka nevyčpělo. Už proto, že dokáže i dnes byť jen trochu konformního jedince absolutně zmasakrovat. Ne, k čajíčku Michael Gira a spol. rozhodně nehrají. O čemž se ostatně zanedlouho přesvědčí i návštěvníci Colours of Ostrava, kde se budou Swans o jeden večer dělit s Caveovým Grindermanem.
Jde to i bez Divokýho Billa
A když je řeč o syrovosti a tvrdosti (samozřejmě nikoli v povrchním metaláckém smyslu), nelze přejít ani The Jon Spencer Blues Explosion, kapelu, jež má sice v názvu zdánlivě vyčpělé slovo blues, ale jedna z těch, která jeho (mnohdy hodně hluboko skryté) postuláty originálně přenesla do 21. století. Jejich divokému vystoupení přihlížel nadšený dav, který nebylo hlediště třetího největšího festivalového pódia vůbec pojmout. Dodejme, že táž kapela v Praze před pár lety nevyprodala klub Roxy. I o takových věcech leccos vypovídá festival Primavera pro českého účastníka. A není to milé zjištění.
Fleet Foxes na festivalu San Miguel Primavera Sound
Ostatně, kolik lidí by u nás přišlo třeba na víceméně folkrockový americký objev Fleet Foxes, hrající zde na hlavní scéně. Kolik na britské stavěče postrockových stěn Mogwai, na jejichž koncert na druhém největším pódiu se musel člověk prodírat tisícihlavým davem s rizikem ušlapání? A dovolil by si některý český pořadatel postavit do pozice závěrečné kapely celého festivalu americké popové experimentátory Animal Collective bez risku, že mu lidé (s výjimkou těch pár stovek intelektuálů, kteří na ně přišli dvakrát v Praze), předčasně odjedou k maminkám?
Právě v tom je totiž pointa celé Primavery, alespoň z českého hlediska. Jedná se o nekompromisní a přes řadu "zdánlivě-retro" vystoupení zcela progresivní festival, který ukazuje úplně jinou posluchačskou úroveň zdejšího publika, přivyklého naslouchat tomu, co je opravdu zajímavé. Žádnými "španělskými Divokými Billy" dramaturgie svůj program dolepovat kvůli návštěvnosti nemusí.
