Buddy Guy, věčný vzor většiny kytaristů, kteří se alespoň "ochomýtli" kolem blues, ať už se jmenovali a jmenují Jimi Hendrix, Eric Clapton, Jeff Beck či Stevie Ray Vaughan, se v 90. letech jaksi točil v kruhu. Jeho alba byla sice standardně kvalitní, nicméně vzájemně zaměnitelná a zdálo se, že i nahraná bez výraznějšího důvodu, než jakým byla setrvačnost.
Jakmile se přelomila dekáda, jako by se Buddymu Guyovi (ročník 1936) znovu rozproudila krev v žilách. Nejprve na albu Sweet Tea (2001) vysekl poklonu originálním bluesovým písničkářům z povodí Mississippi, na akustickém titulu Blues Singer (2003) předvedl nejniternější polohu bluesového výrazu, na opět elektrifikovaném albu Bring ´Em In (2005) si zahrál s řadou svých bílých obdivovatelů a na předposledním Skin Deep (2008) představil nekompromisně svou aktuální vizi moderního bluesového výrazu.
V tomto trendu - a se stejným producentem (a také bubeníkem doprovodné kapely a spoluautorem všech písní) Tomem Hambridgem po boku - Buddy Guy pokračuje i na albu Living Proof. Tedy na tuctu původních novinek - což je v kontextu bluesového žánru, stavějícího přečasto na více či méně invenčním obehrávání standardů, důležité - pokrývajících hned několik stylů, zahraných ovšem s citelnou chutí a energií.
Ve kterési zahraniční recenzi psali, že na Living Proof se Buddy Guy prezentuje ve skoro teenagerském nápřahu, jako by na kytaru hrál a zpíval nějaký současný "pouliční gangsta". Je to pravda - oproti koncertům, které (prý) staví kytarista především po bavičském způsobu, jenž je ostatně pro bluesmany staré školy dost typický, jsou jeho velmi dobře zprodukované a záživně zaranžované studiové snímky soustředěné a přesně cílící.
O albu se mluví mj. v souvislosti se dvěma slavnými "hostovačkami": v - jak jinak - latině Where The Blues Begins hraje Carlos Santana, ve Stay Around A Little Longer pak zpívá a svou kytaru Lucille prohání bluesový doyen B.B. King. Není bez zajímavosti, že ačkoli oba protagonisté písně jsou celoživotní de facto čistokrevní bluesmani, písnička sama je velmi silně položena do country stylu.
Ostatně, tradiční buddyguyovský sound je na Living Proof překročen ještě několikrát, stejnou měrou, jakou je naopak třeba v Key Don´t Fit, Too Soon nebo Let The Door Knob Hit Ya ctěn. Například Everybody´s Got To Go (věnovaná nedávno zesnulému Buddyho bratrovi Philu Guyovi, taktéž kytaristovi) a On The Road (s hostující slavnou dechovou sekcí The Memphis Horns) jsou laděny výrazně soulově. Syrová Guess What nese až jakési experimentální rockové prvky.
Buddy Guy album vydal ve čtyřiasedmdesáti letech. Za ten věk se nestydí, ostatně hned úvodní píseň nese výmluvný název 74 Years Young (Mladý 74 let). Z kytaristovy strany to rozhodně není koketérie. Určitě už nežije tak divokým stylem, který je (či byl) pro mladší bluesmany typický. Ale po hráčské stránce mu může kdekdo závidět. Když to pořádně rozpálí, roztetelí se vzduch, roztřesou okna a fanouškovo posluchačské libido si užívá hody.
Buddy Guy: Living Proof
vyd. Silvertone/Sony Music
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
