Iva Pekárková právě slaví stovku článků na svém blogu na iDNES.cz – měřeno fotbalově, právě tak vstupuje do klubu kanonýrů. Řada dílů oné stovky se ocitla mezi deskami knižní vazby.
Před rokem ty, které nakladatelství Millennium Publishing vydalo pod názvem Jaxi taksikařím. Nejnověji ty, které nesou název jednoho z nich: Málo černý Varlata (rovněž Millennium Publishing). Promítly se do ní i autorčiny debaty se čtenáři a diskutéry na jejím blogu. Co na ni říká její africký přítel Kenny? A co jeho africká rodina?
Proč "Varlata" a proč "málo černý"? Asociace jsou rozličné…
Málo černý Varlata je název jednoho z blogů. Varlata pak je přezdívka spolupracovníka mého přítele Kennyho. Nevadí, když budu říkat Kenník? Mám to nějak zautomatizované…
Tak tedy Varlata je Kenníkův spolupracovník z londýnské firmy, kde jsou oba zaměstnaní. Shodou nešťastných náhod pochází z podobného kmene jako Kenník. Můj miláček je Oza, Varlata je Benin. To je něco jako Češi a Slováci, přičemž Kenny je Slovák, Varlata Čech. Jsou zhruba stejně staří, stejně vysocí, mají stejnou barvu, vypadají podobně, dokonce mají oba bílé partnerky…
Ovšem zatímco Kenník je ztělesněná poctivost, Varlata je drobný, vesměs neúspěšný, ale o to snaživější zlodějíček a podvodník. Kenník ho za to nesnáší.
A jak přišel Kennyho kolega ke svému dost neobvyklému jménu?
Není to jméno, je to přezdívka. Pochází od toho, jak jednou dával k lepšímu příhodu, kterou bez začervenání nemůžu popsat..., je to těžké porno. Říkali mu od té doby "To jsou mý Varlata", zkráceně Varlata.
A "málo černý"?
Málo černý je proto, že si jednou stěžoval manažerovi (bělochovi), že je na fotce na průkazce zaměstnance málo černý. Že rasistické kamery nevystihnou jeho správnou barvu a tak dál... Pak se co týden chodil znova a znova fotit, pořád se mu to nelíbilo, a nakonec, když na fotce už vůbec nebyl vidět, vysmáli se mu jeho černošští kolegové a Varlata přišel za manažerem, praštil průkazkou do stolu a pravil: "Jsem na tý fotce moc černej…".
Tolik k Varlatovi... Skloňuje se to, řekla bych, podle vzoru předseda: Varlata, bez Varlaty, s Varlatou, pátým pádem voláme Varlato atd. Aspoň jsem to tak teda skloňovala a moc si u toho užívala...
Známá česká spisovatelka taxikařila v New Yorku, nyní v Londýně. Žije s africkým přítelem Kennethem Osiemem Odozim. Letos jí kromě knihy Málo černý Varlata vyšel také román Gang zjizvených a zpověď Přestřihnout kšandy.
Proč opět knížka z blogů?
Iva Pekárková
První knížku z blogů Jaxi taksikařím prohlásil nakladatel za úspěšnou, a tak se dožadoval druhé. Takže jednoduché. Ale abych se přiznala, už první "blogoblok", právě ten, který vyšel před rokem a půl pod názvem Jaxi taksikařím, jsem brala jako základ pro knížku. Prostě už to tak pár let mám, asi tak dvacet: když píšu text, skoro jakýkoli, jaksi už počítám s jeho vydáním - a to nejen elektronickým.
V čem je jiné psát knížku "klasicky", kdy ji čtenář vidí až tehdy, když si ji koupí, nebo po částech za účasti publika?
V čem je to jiné? Je to hodně jiné: totální bezprostřednost publikování na blogu může být ohromně inspirující. Něco mě napadne - a ejhle: do hodiny to vydám a do hodiny a tří minut už mi čtenáři nadávají... Anebo taky nenadávají. Inspirují mě a doplňují, podílejí se se mnou o nápady, na které jsem sama nepřišla.
Takže čtenáři blogů mají vliv na výslednou podobu knížky?
Jistě! Lidé z diskusí nebo ti, kteří mi díky blogu napíší mail, vliv na výslednou podobu knihy mají. Jednak díky nim tuším, o čem by si v rámci daného tématu třeba rádi přečetli - a když mě něco šikovného napadne, napíšu to - a jednak mě třeba upozorní na chyby. Jednou jsem třeba do blogu napsala, že londýnský Tower Bridge je starší než newyorský Brooklyn Bridge, a čtenář mi, velmi vlídně, napsal, že nikoli. Tím pádem mám možnost si to opravit a taky se poučit pro příště… Velmi, velmi pečlivě si dohledávám všechno možné.
Jak lehce nebo těžce se knížka rodila?
Tak jako první knížka blogů: lehce. Můj nakladatel to tušil, když mě "přinutil" si založit blog. Kdyby mi řekl, že mám napsat knížku o taxikaření v Londýně, třeba složenou z malých povídeček a střípků, nejspíš bych řekla, že nevím, kde začít, a vlastně na to ani nemám čas. Za rok taxikaření a psaní blogů ale byla knížka na světě a ani to nebolelo! Naopak jsem si všimla, že když mám pro drobné příběhy trvalé (a leckdy vděčné) odbytiště, doslova se po mně ty příběhy vrhaly. Podobné to bylo i při psaní druhé knížky, Málo černého Varlaty.
Co na ni říká Kenny a jeho africká rodina?
Kenník je na mě samozřejmě děsně, děsně hrdý pokaždé, když něco vydám. Na rozdíl od spousty jiných knih, o kterých jsem mu obvykle jen něco vyprávěla, stál při zrození mnohého z těchhle příběhů... ony jsou to totiž z velké části příběhy o něm, že ano? Jeho africká rodina je na mě taky hrdá, jak jinak? Poslala jsem Efeotovi, "nejoblíbenějšímu ze svých afrických bratrů", oskenovanou obálku snad každé mé knihy, co v posledních letech vyšla, a on kudy chodil, tudy se chlubil svou švagrovou (nebo teda evropskou sestrou).
Ilustrátorku jste zvolila stejnou jako u minulé knížky...
Ano, Doru Martínkovou, tak jako u Jaxi taksikařím. Potkaly jsme se v Londýně, párkrát jsme se sešly, slovo dalo slovo... znáte to. Její styl se mi moc líbí, navíc je to teď Londýňanka zrovna jako já.
Kdy vás mohou vaši čtenáři zastihnout v Česku?
Periodicky. Zatím to nevypadá, že by se Kenníkovi chtělo stěhovat z Londýna, a já ho mám taky ráda - teda Londýn i Kenníka, samozřejmě. Víc kamarádů i pracovních záležitostí mám ale v Praze. Ještě že je ten Londýn v posledních, co já vím, patnácti letech tak blízko!
