Dvojalbum se skládá ze dvou částí. Na prvním disku zní sedm nových Mehldauových písní, napsaných přímo pro potřeby tohoto projektu, iniciovaného newyorskou Carnegie Hall. Druhý disk pak obsahuje třináct coververzí písní nejrůznější provenience: francouzských šansonů (Jacques Brel, Barbara, Léo Ferré), americké muzikálové klasiky (Leonard Bernstein, Richard Rodgers), písniček hvězd 60. let (Joni Mitchell, Beatles) i skandinávských autorů.
Vy a Anne Sofie von Otter se pohybujete v rozdílných hudebních žánrech. Jak k vaší spolupráci došlo?
Oslovila mě Carnegie Hall, abych pro Anne Sofii napsal nějaké písně a ji ta myšlenka zaujala, stejně jako mě. Znal jsem nějaké její starší nahrávky s Brahmsovými a Schumannovými skladbami a vždycky je obdivoval.
Co vás na myšlence spolupracovat s Anne Sofií přitahovalo?
Když zpívá, vždycky mě citově zasáhne, přitom ale není přehnaně dramatická. Její důraz na význam toho, co zpívá, mi jako instrumentalistovi zvyšuje laťku.
Ve vašem projektu jsou dobře vyváženy americké a evropské písně. Bylo to tak naplánováno, nebo je to náhoda?
Přišlo to naprosto spontánně, což asi souvisí s tím, že jsme oba s Anne Sofií nenasytní hudební všežravci. Za poslední rok jsme si užili spoustu zábavy, když jsme vybírali repertoár na tuto nahrávku a koncerty. "Máš rád Jacquesa Brela?" "Jasně, toho uděláme. A co tahle zpěvačka, Barbara?" "Wow, to je velký objev! No a co, když jsme v téhle době, třeba Léo Ferré?" - takhle nějak naše rozhovory probíhaly. Hodně vybraných věcí jsme ale nakonec ve studiu vyřadili.
Přistupovali jste k Jacquesu Brelovi jinak než například k Leonardu Bernsteinovi?
Francouzský materiál tradičně umožňuje volnější rytmický přístup, skladby z tzv. American Songbooku musí swingovat. Skvělá věc, která se, doufám, bude lidem na albu líbit, je, že se nám podařilo smíchat žánry, aniž bychom je nějak výrazně dekonstruovali. Myslím, že v těch písničkách zníme jako "my dva", ne jako "my dva, když děláme Brela".
Co vás vlastně k písním přitahuje?
Za prvé mě musí nějak zaujmout. A za druhé musím na každé písni najít způsob, jak se k ní postavit. Aby z toho byla cítit moje láska k originálu a abych ji zároveň měl možnost "překopat" podle sebe, pokud to má smysl. Což není vždycky. Snažil jsem se hrát spoustu skladeb, ke kterým jsem nenašel správný klíč.
Zkoušeli jste s Anne Sofií zachovat originální podobu některé písně?
Ve všech případech byla pro nás základem původní nahrávka, což bylo celkem snadné, protože většinu písní, které jsme si vybrali, stejný člověk napsal i zpíval - Lennon a McCartney, Joni Mitchell, všechny francouzské šansony. Ve většině případů jsme se drželi původní melodie, jen já jsem na klavír trochu zdůraznil a "probarvil" harmonii.
V posledních letech jste často doprovázel zpěváky, což ne všichni klavíristé dělají rádi. Vyžaduje to nějaké zvláštní schopnosti?
Mám hrozně rád slovo "doprovázet", vyjadřuje totiž přesně to, co znamená. Tedy obejít vlastní ego a podpořit identitu někoho jiného. Přitom ale v téhle roli samozřejmě úplně nezmizíte, jste zároveň všude a nikde. Třeba takoví jazzoví basisté tohle znají dobře, protože v tom žijí většinu života.
Součástí alba je i vašich sedm písní. Co vás k jejich napsání inspirovalo?
Skládání pro mě obvykle začíná hudební myšlenkou, nezávislou na textu. Pak si text najde nějakou cestu, kterou se dostane do hudby, je ale opravdu těžké nenenchat příběh textu pohltit hudebními gesty. V tomto ohledu je dobré poslouchat italskou zpívanou hudbu: výborný příklad je třeba jednoduchost a skromnost orchestrálního doprovodu árie Casta Diva z Belliniho Normy. Tam všechno slouží tomu, aby zazářil zpěvák. Jenže já jsem germanofil a dá mi hodně práce nezaplnit celou stránku notového papíru jako Brahms.
