S jakým pocitem jste vlastně za Kajínkem se svým filmem mířil?
Podobalo se to stavu, ve kterém jsem byl, když jsem za ním šel úplně poprvé do Valdic. Kráčeli jsme dlouhou podzemní chodbou - byla celá zelená, páchla dezinfekcí a všude stáli dozorci, kteří nás instruovali. Slyšeli jsme tisíc příkazů "tohle nesmíte, tohle je nebezpečné, tohle se vám může stát, tak pozor"... Úplné mlčení jehňátek, ani tu tužku jsme si nesměli jen tak někam položit. Neměl jsem tehdy strach, ale byl to zvláštní stav. Očekávání a zároveň nejistota. Přesně tohle jsem cítil, když jsem Kajínkovi vezl "jeho" film.
Jste s Kajínkem průběžně v kontaktu?
Od premiéry jsme za ním nebyli, až teď. Komunikuje s ním hlavně jeho advokátka Klára Slámová. To, že se sám od sebe začal ozývat a rozesílat dopisy, souvisí se zveřejněním důležitých nahrávek. Byl z jejich úniku opravdu hodně naštvaný. Jeho případu to totiž může uškodit - lidé, kteří chtějí svědčit, mohou být v ohrožení a bát se vypovídat, což by nebylo dobré.
Kajínek přepsal historii českých kinZa první víkend na něj přišlo nejvíc diváků Během prvního víkendu na film Kajínek přišlo více lidí než na Svěrákovy Vratné lahve, které dosud vedly tabulku domácích rekordů.   |
Film jste promítal i na Slovensku a prý jste zaznamenal zajímavé ohlasy.
Přesně tak, Slováci totiž kauzu Kajínek tolik neznají - respektive mladí vůbec, starší trochu. Pro Slováky je tak Kajínek jen film inspirovaný reálným případem, který si mají užít. A oni si ho opravdu užili. Navíc v něm viděli to, co jsem chtěl, aby viděl divák nezatížený realitou kauzy. Sami přišli s tím, že nejpůsobivější pro ně bylo pozadí systému, nikoli postava Kajínka. Fakt, že pokud se systém rozhodne být silnější než jednotlivec, tak prostě silnější je.
Mají snad na Slovensku podobnou zkušenost jako my?
Pochopil jsem, že ano. A nejen to, promítal jsem film i dalším lidem ze zahraničí a potvrdil jsem si, že se tyhle věci dějí všude na světě. Proto myslím, že ať poběží film kdekoli, místní si v něm najdou to, co připomíná jejich osobní zkušenost. Kajínek je sice česká kauza, ale s přesahem do ciziny.
V tomto kontextu mě napadá: ponese i v zahraniční distribuci film Kajínkovo jméno?
Nad názvem pro zahraniční trh momentálně hodně přemýšlíme. Jiřího Kajínka venku nikdo nezná, takže bychom rádi přišli na něco obecnějšího, ale přitom výstižného a úderného. Což není snadný úkol - buď nás napadají až příliš obecné názvy, nebo naopak tituly, které už někdo použil. Ideální jméno měl například film Veřejný nepřítel č.1 - Francouzi, kteří případ znali, okamžitě věděli, o co jde, ale mimo nebyly ostatní národnosti. Nic konkrétního každopádně ještě nemáme. Počkáme, co navrhnou distributoři.
Před premiérou jste zarputile odmítal říct, s jakým cílem jste vlastně Kajínka točil. Teď už to prozradit můžete?
Vzhledem k tomu, že film už viděla spousta lidí, doufám, že si sami udělali názor a i bez návodu od režiséra pochopili, proč Kajínek vznikl. Ale dobře: mým cílem bylo ukázat, že ve státním aparátu, politice, zkrátka mezi lidmi, kteří vládnou našemu světu a mohou jím hýbat, jsou i takoví, kteří do něj nepatří a ostatním dělají špatné jméno. Před časem se změnila politická situace, snad si tedy veřejnost uvědomí, že se věci mohou začít měnit. A já chtěl upozornit na to, že JE co měnit.
To je to s námi tak zlé?
Rozhodně si nemyslím, že by na tom byla naše republika nějak tragicky. Že bychom se měli věšet a emigrovat do ciziny - na to jsem moc velký nacionalista. Já věřím, že se věci dají měnit k lepšímu - ostatně od doby, co padl komunismus, jsme udělali velký krok kupředu. Nicméně bohužel na určitých místech stále zůstávají lidé, kteří se zuby nehty drží svého postu a používají stejné praktiky, jaké užívali za komunismu. Pokud se jich nezbavíme, nebudeme mít čistý štít a lidé nebudou věřit soudům, policii, zkrátka všem těm, kdo jim mají pomoct, když jsou v nouzi.
Film pokračuje"Pro mě osobně je právě tohle na mém filmu nejsilnější: že nekončí se závěrečnými titulky. Když odcházíte z kina, příběh Kajínek pokračuje." Petr Jákl, režisér |
Kajínek nás k sobě jako producenty přitáhl v době, kdy utekl z Mírova. Byl to akční hrdina - média dramaticky informovala, že je na útěku nájemný vrah a ať zavřeme okna, protože kdyby nám náhodou vlezl do bytu, mohl by nás zabít. Postupně ale začali reportéři odkrývat jednotlivá tajemství případu a my zjistili, že nás na něm neláká ani ten útěk, ani jeho mediální popularita. V té době jsem se rozhodl režírovat: věděl jsem, že chci ten film udělat úplně jinak, než jak jsem ho plánoval jako producent, Proto také ve výsledku není Kajínek hlavní, ale jen titulní postavou příběhu a tou hlavní je jeho advokátka, která se snaží jít za něčím, v co věří. Chce prošetřit kauzu, chce najít nové důkazy, bojuje. A o tom je i můj film: o síle vůle, o boji za něco, v co člověk věří. Protože ať je situace jakkoli nepříznivá, když člověk za něčím jde, má velkou šanci, že uspěje a možná něco změní. A i kdyby ne, tak alespoň sám sobě dokáže, že pro to udělal maximum, a tím může být sám se sebou spokojený. Což je taky hrozně důležité.
To jsou velká slova. Jak jste k takovému postoji dospěl?
Mám ho v sobě od dob, kdy jsem sportoval. Ve sportu je silná vůle základ. Jsem odchovaný filmy, jako je třeba Rocky, to je příběh silné vůle jako hrom. Pamatuju si, jak jsem ještě jako malý běhal do lesa a do zemdlení trénoval. Chtěl jsem mít pocit, že pro svůj cíl dělám maximum.
S Kajínkem jste evidentně uspěl, je to historicky nejnavštěvovanější český film. Co bude dál?
Teď nic, chci odpočívat. Na Kajínkovi jsem dělal víc než pět let a rodina to odnášela, dlužím jí to. Ale něco ještě určitě natočím, jen musím vymyslet co. Miluju silné příběhy, takové, které mají tah, které vyprávějí o zmíněné lidské vůli.
Tak to bych viděla na nějakého Emila Zátopka...
Přesně - to je typ příběhů, které mě lákají nejvíc. Jsou v nich velké emoce. Svého času jsem hodně toužil zpracovat příběh Věry Čáslavské: nejenže její život nemá daleko k antické tragédii, ale samotná osobnost Čáslavské je filmařsky neskutečně atraktivní. Navíc vím, že by o to měli zájem také v zahraničí. Nicméně musel bych mít její souhlas a ona dosud jakékoli zfilmování osobních vzpomínek odmítá. Je to škoda. Čímž neříkám, že to vzdávám.
Myslíte, že film Kajínek něco změní na skutečném případu?
Málokdo tomu věří, ale spousta věcí kolem jeho kauzy se dala do pohybu samovolně, ne kvůli filmu. Jasně, vždycky to s ním trochu souviset bude: myslím si například, že mnoho lidí přiměl k novým k výpovědím fakt, že se o Kajínkovi začalo víc mluvit. Ale rozhodně nespolupracujeme s Klárou Slámovou a nekoordinujeme s ní, kdy s jakým krokem přijde, to opravdu ne. Do právní stránky případu se nemícháme.
Přesto: mluvil jste o změně politické situace, do čela ministerstva vnitra nastoupil bývalý reportér Radek John, který se o kauzu Kajínek dříve aktivně zajímal...
No právě, tohle si prostě nenaplánujete ani při té nejbujnější fantazii. Okolnosti se sešly neuvěřitelně - nová vláda, Radek John jako ministr... A víte co? Pro mě osobně je právě tohle na mém filmu nejsilnější: že nekončí se závěrečnými titulky. Když odcházíte z kina, příběh Kajínek pokračuje.
