Vychází ovšem tentokráte v lepším překladu a s výborným doslovem Petra Matouška.
Berlínská past
Příběh z poválečného Berlína poloviny padesátých let předznamenává citát z Franze Kafky. Jako kafkárna ostatně husarský kousek amerických a britských služeb, kterým se McEwan inspiroval, působil: pod zástěrkou skladiště, přímo před zraky komunistických pohraničníků, hloubili spojenci tunel k telefonním kabelům nepřítele, aby mu odposlouchávali šifrované zprávy. Jenže netušili, že se o téhle supertajné a supernákladné operaci (pod krycím názvem Gold či Stopwatch) Sověti dozvěděli dávno předtím, než tunel začal plnit svůj účel.
V téhle konstelaci se ocitá snaživý britský mladík Leonard, zaměstnanec ministerstva pošt. Je to nezkušený "mamánek", jeliman s ideály (nikoli náhodou panic) a přílišnou britskou zdrženlivostí, kterou si McEwan několikrát vychutnává. Třeba už ve vynikající scéně z úvodu: ostřílený, uvolněný, bodrý Američan Glass, který hrdinu zasvěcuje do systému bezpečnostních prověrek a opatření, je výsměchem všemu, oč Leonard dosud tak přepečlivě usiloval.
A skoro nepozorovaně, jakoby nic, přechází ďábelský vypravěč McEwan od zaoceánského škádlení k podstatně složitější hře – zápasu o lidskou duši. A kde jinde než v přízračném městě čtyř sektorů, s mořem trosek a dvojitých agentů se lépe ztrácí nevinnost?
Jenže – a patří to k výsostnému umění – i vina je v Nevinném jen přízračná. Leonard zhřešil i nezhřešil, zradil i nezradil, zabil i nezabil. Schizofrenní Berlín s černým tunelem, v němž i spojenci intrikují navzájem, se stává pastí šílených myšlenek, utkvělých představ, historických nutností. Lze je donekonečna převracet a ospravedlňovat, dokola přesvědčovat sebe i jiné o jejich logice a správnosti, ale už není cesty zpět.
Čtvrcení těla i aspiku
Nakonec i v nejnevinnějším Leonardovi – asi jako v každém člověku – dřímá zlo, které se nesměle probouzí v násilnických fantaziích o milované Marii (patří přece k německému, tedy poraženému národu), aby posléze vyhřezlo při osudné a vlastně docela zbytečné potyčce.
Příběh zločinu bez trestu líčí McEwan s potměšilou ironií, plnou tragikomických detailů a naschválů. Lidské tělo se čtvrtí s myšlenkou na aspik, zásnubní večírek se mění v horor, obludné kufry zvyšují Leonardovu společenskou prestiž. V soukolí vyšinutého systému, kde se pravda poměřuje podle ideologické využitelnosti, je snadnější se zaprodat (třeba v Café Prag) než zůstat při smyslech.
Nakonec prohrávají všichni, Leonard, Marie, Glass – ba i komunisté. Ale roku 1987, kdy román symbolicky končí Leonardovým návratem na místa činu, s tím autor podle všeho ještě nepočítal.
V tomto smyslu je Nevinný jakousi předehrou k následující McEwanově knížce Černí psi (1992), v níž ideologie rozkládají jedno manželství, paralely lze hledat s Grahamem Greenem, ale třeba i Egonem Hostovským. Druhé české vydání, jazykově suvérennější a opravující některé překlepy, si Nevinný rozhodně zasloužil.
HODNOCENÍ MF DNES 100%
