Skoro se chce ironicky poznamenat, že Novosvětskou už jsme dlouho neslyšeli – a dlouho ji neuslyšíme. Otázka, čím festival Pražského jara uzavírat, když ne Beethovenovou Devátou jako v minulosti, proto stále visí ve vzduchu. "Něco od Dvořáka" se ukazuje jako neméně limitující.
Připomínek k programu lze jistě vznést více, ale při představě, kdo všechno by asi rád na Pražském jaru vystupoval (ze světa i z domova), a kdo se nakonec v programu objeví, nutno ocenit uměleckou exkluzivitu, kterou současné vedení udržuje.
Klady a zápory festivaluPražské jaro 2010 Úspěchy Co by se dalo vylepšit |
K letošním vrcholům patřily koncerty dirigenta Johna Eliota Gardinera a jím založených ansámblů, dále Akademie sv. Martina v polích s Murrayem Perahiou, legendárního Pierra Bouleze se souborem Intercontemporain a Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu s barytonistou Matthiasem Goernem. České publikum miluje i "svého" Garricka Ohlssona, jiná věc je, jakou má tento pianista v současnosti pozici v mezinárodním měřítku.
Podobné pochybnosti se však dají vztáhnout i na některé domácí interprety. Jinak řečeno, kteří čeští hudebníci by měli vystupovat na Pražském jaru, když být nejlepší u nás nemusí znamenat úroveň srovnatelnou se světovou špičkou? Samozřejmě ti, kteří se na světové špici pohybují, což není těžké doložit, a pak mladé talenty, pro něž festival už několik let připravuje speciální dramaturgickou řadu matiné, případně nokturen.
Slabiny českých těles
Do "standardního" programu samozřejmě patří Ivan Moravec (tedy patřil by, kdyby si nezlomil ruku) nebo jeden z nejlepších hornistů světa Radek Baborák, logiku měla i úvodní Má vlast v podání Pražské komorní filharmonie s Jakubem Hrůšou. Na druhou stranu je otázka, zda na festivalu musí povinně defilovat naše orchestry, když nenabídnou nic zajímavějšího než v běžné sezoně.
Mimochodem, při koncertech nejen bavorského tělesa, ale třeba i Maďarské národní filharmonie bylo opět dost příležitostí srovnávat. Je to tristní, ale v kvalitě i společenské prestiži (obojí spolu souvisí) už nám ujíždějí i některé východoevropské orchestry. Ovšem jestliže zmíněný maďarský orchestr vede už od roku 1997 soustavně jeden šéfdirigent (Zoltán Kocsis), to se to pak tvoří a buduje...
A když se v programovém sešitu lze dočíst, že těleso sídlí od roku 2005 v novém reprezentativním Paláci umění v Budapešti, pak nezbývá než polknout hořkou slinu při pomyšlení na stále neexistující podobně moderní a plnohodnotný kulturní prostor v Praze.
Tady už ale končí možnosti organizátorů Pražského jara. Primátor Pavel Bém podepsal během festivalu s jeho ředitelem Romanem Bělorem memorandum o spolupráci při záměru vystavět v metropoli nový koncertní sál. Třeba nezůstane "po česku" jen u podpisu a přípitku, ale "po maďarsku" se probudí národní hrdost, která se projevuje také v prezentaci kultury - a pomůže dohnat svět.
