Herečka Jiřina Bohdalová dostala od scenáristy a režiséra Zdeňka Zelenky vděčný dar: sérii úsměvných detektivek Ach, ty vraždy!, kde její hrdinka při pátrání mění vzhled podle prostředí, kam ji případ zavede. Z pěti hotových epizod, v nichž babička soukromým vyšetřováním vždy zachraňuje policejní kariéru smolného vnuka, hostí zlínský festival premiéru druhého dílu Hřích profesora Sodomky, v němž Bohdalová v převleku za profesorku řeší smrt studenta.
Jiřina BohdalováHerečka, označovaná za dámu českého filmu, se narodila roku 1931 v Praze. První dětskou roli měla v ještě němém snímku Pižla a Žižla na cestách (1937). Hrála v desítkách filmů a seriálů. Svůj hlas propůjčila Křemílkovi s Vochomůrkou, Rákosníčkovi, Malé čarodějnici nebo skřítku Racochejlovi. |
Určitě, po pěti dílech už mohu potvrdit, že se při téhle sérii sešla skvělá parta. Což je ohromně důležité u dlouhého projektu, kdy spolu trávíte tolik času: člověk by se měl do práce těšit, ne jít jako do robotárny. A já jsem se na ně na všechny opravdu vždycky těšila, to se mi stalo po dlouhé době.
Těšilo vás také věčné převlékání?
Jistě, sama si proměny ráda vymýšlím, navíc mi pomáhali dokonalí profesionálové, od kostymérek po maskérku, která přesně věděla, kdy má moje hrdinka vypadat pěkně a kdy ne. Umí vystihnout míru.
Který z převleků byl nejpohodlnější?
Nejlíp se nosil úbor bezdomovkyně v prvním dílu. Líbí se mi, když se můžu "zmrcasatit", jak tomu říkám. Dokonce jsem byla kvůli falešnému chrupu své postavy u zubaře, vybírala jsem jí brýle, které dotvoří oči. A její oblečení bylo vážně pohodlné, ostatně každá žena ví, že mnohem víc úsilí ji stojí, pokud chce vypadat k světu.
Profesorka z druhého dílu už musela být úhlednější?
Ale to se mi taky líbilo, hlavně celý ten příběh, který si všímá problémů mladých, a příležitost zahrát si s vynikajícím Viktorem Preissem; a nejen s ním. Já mám zkrátka kolem sebe ráda ryzí profesionály v každém oboru.
A jak jste se cítila s vycpávkami ve třetí části, která se odehrává na odtučňovací kúře?
Taky příjemně, protože když z vás udělají tlouštíka, je fuk, jestli nezatahujete břicho.
Ve čtvrtém případu se vydáváte za uklízečku, tu už jste hrála...
... ano, navíc uklízečka má tu výhodu, že jde o lidovou postavu. Což je mi blízké, takže vlastně nemusím hrát.
Co vám utkvělo v paměti z páté proměny v poštovní doručovatelku?
Přiznejme si, pošťačky nemají zrovna slušivé uniformy, ale zase jsem nemusela být pěkná. Zaskočilo mě, jak těžké mají brašny – byť na kolečkách a prázdnou, dalomi práci ji táhnout do schodů. To jim vážně nezávidím.
Asi nejhůře se hraje vaše hrdinka "v civilu", když se právě za nikoho nevydává - jaká vlastně je?
Je to babička a ty jsou na celém světě stejné, milují vnuky. Nechová se lidově, jako bývalá advokátka se liší i slovníkem, který je pro charakterizaci postav velmi důležitý. Hrát několik postav je snem každé herečky, tady navíc převleky mají logiku: moje hrdinka dělá ochotnické divadlo, má praxi s herectvím i přístup ke kostýmům; čili působí pravdivě a pravděpodobně.
Poslyšte, jak se vlastně hraje ochotnická herečka?
Strašně těžko. Ve Vraždách se na jevišti jen ukláním, ale hrála jsem ochotnici v Bílé paní, ale to jdete vlastně proti sobě.
Co byste si ještě chtěla vyzkoušet?
Moc ráda bych si zahrála zdravého člověka v blázinci. Nemocnou Fany už jsem dělala, ale hrát normálního člověka, který se jen vydává za blázna, to jsem si vždycky přála, ale nikdy se ta šance nenaskytla. Zajímá mě, jak v blázinci dokázat, že nejste blázen, protože čím víc je přesvědčujete o svém duševním zdraví, tím víc je utvrzujete v tom, že do blázince patříte.
A muže jste si už někdy zahrála?
Vidíte, to taky ne. Jen jednou, zamlada na jevišti, a měla jsem potlesk na otevřené scéně. Odkoukala jsem gesta, která dělají muži, když je škrtí kalhoty. Ale zase bylo těžké udržet vkus.
Mají to muži lehčí, když hrají ženy, než naopak?
Jistě. I žena běžně nosí kalhoty a košile, takže v mužské roli musí vystihnout vyloženě pánské drobnosti. Kdežto když muž hraje ženu, stačí, že má sukni a vysoké podpatky, a už je legrace.
