Ondřej Havelka: Divadelní Saturnin ctí nostalgii po předválečných časech

Pražské Divadlo ABC v sobotu uvede Saturnina. A Ondřej Havelka, který je známý svou láskou k první republice a sám si ve filmu zahrál hrdinu, jemuž Jirotkův Saturnin slouží, se tentokrát ujal režie.

Kdy jste se poprvé setkal s Jirotkovým Saturninem?
To bylo tuším na gymnáziu, jedna moje spolužačka použila citaci z knihy a já jsem netušil, která bije. Ona se strašně divila, že Saturnina neznám. Na její popud jsem si knihu přečetl a bavila mě, ale nebylo to nic osudového. Druhá kapitola mého soužití se Saturninem se pak začala psát, když mě Jiří Věrčák obsadil do svého filmu.

Proč je Saturnin stále tak populární?
Existuje mýtus, kterým je Saturnin opředen a jejž budují kmenoví saturninovci. Jeho skalních až militantních fanoušků je u nás hodně. Vyžadují přesné citace, hlášky znají zpaměti. Je zajímavé, že někteří z nich odsuzují film pro nepřesnost citovaných dialogů. To mě jako režiséra divadelního přepisu děsí. Na druhou stranu mě vždycky překvapí, kolik lidí má ten film jako tišící prostředek, uklidňující prášek na spaní. Často mi lidi říkají, že si pouští Saturnina, když je jim těžko. To je milé.

Nebylo to pro divadelní zpracování omezující?
Věděli jsme od začátku, že se nemůžeme striktně držet předlohy, která je velmi nedivadelní. Všechny slavné výroky prostě není možné na divadle ocitovat. Neděláme literární čtení. Postavy v knize jsou taky dost papírové, příběh minimální, bylo těžké z něho vytáhnout akci. Divadlo nemůže stavět na takové poetice. Tak jsme rozvinuli linii rodícího se vztahu mezi vypravěčem a Barborou tím, že jsme jim domysleli příběhy, vlastnosti, charaktery a minulost. Kniha nezodpovídá tu zásadní otázku – tedy proč si vlastně vypravěč pořídil sluhu. Sluhy tenkrát měli jen továrníci, ta nejvyšší třída.

A hlavní hrdina je úředník...
To Jirotka v knize přesně nikde nemá. Pátrali jsme po tom, vypravěč říká, že chodí do kanceláře, může být třeba i advokátem. Patří spíš k intelektuálům, do střední vrstvy. Museli jsme tedy vymyslet zásadní příčinu, kvůli které se rozhodl najmout si sluhu. Stejně jsme to udělali u Barbory. Nemohla zůstat krásnou dokonalou dívkou vrženou do příběhu úplně z jiného světa. Ta dokonalost by na jevišti nudila. Přimysleli jsme jí trápení, které bude zdrojem lehkých konfliktů.

Jirotka svého vypravěče nepojmenoval, ve filmu jste jako jeho představitel dostal jméno Jiří Oulický, nyní to bude Leopold Janský. Jak to jméno vzniklo?
Saturnin se hraje v několika divadlech po republice a pokaždé má hlavní hrdina jiné jméno, někdy nebezpečně žertovné. Martin Vačkář, autor scénáře, vymyslel nejdříve křestní jméno Leopold a pak si vzpomněl na doktora Janského, který objevil krevní skupiny.

Po filmu a seriálu je tu divadlo

Saturnina napsal Zdeněk Jirotka v roce 1942. Inspiroval se dílem Jeroma Klapky Jeroma a povídkami Pelham Grenville Wodehouse, v nichž vystupuje fenomenální sluha. V roce 1994 natočil Jiří Věrčák film a seriál. Sluhu Saturnina hrál Oldřich Vízner, jeho pána Ondřej Havelka. Dědečka hrál Lubomír Lipský, který se v téže roli představí i v Divadle ABC. Na jevišti budou i Melody Makers.

V čem je pro vás největší kouzlo Jirotkovy předlohy?
Ve vypravěčském stylu. Jirotka uměl perfektně pointovat i krátké anekdotické příběhy. Ale, jak říkám, jde o velmi nedramatický kousek. Proto jsme vsadili na druhou doménu knihy, na atmosféru první republiky. Jirotka psal Saturnina už za protektorátu, ale s nostalgickou vzpomínkou na první republiku. A nabízel tím vlastně čtenářům naději, že se ten krásný svět může vrátit. Nostalgie po starých zlatých časech je solidní základní kámen pro stavbu představení.

S tím koresponduje i vaše kapela Melody Makers přímo na scéně. Podle jakého klíče jste vybírali písně?
Strašně mě bavilo hledat v repertoáru dobové populární hudby skladby, které by mohly se situacemi našeho příběhu souviset, ať už tematicky či metaforicky. Divadlo má tu výhodu, že v něm mohou zaznít i kusy, které bych do repertoáru Melody Makers sotva zařadil, protože jsou příliš pokleslé nebo kýčovité. Ve chvíli, kdy jde třeba o píseň pro tetu Kateřinu, symbol nevkusu, se takový krásně stupidní šlágr vyloženě nabízí. Voskovec by takovým písním říkal hudební hovadnosti.

Nechtěl byste se vrátit na jeviště a ke své filmové roli Jiřího Oulického, respektive Leopolda Janského?
Myslím, že ne. Už zkrátka nejsem v jeho letech. Měl jsem ze začátku trochu obavu, aby náš Janský, kterého hraje Vasil Fridrich, nebyl svázaný právě mojí filmovou interpretací. V jistých situacích je ten příběh pochopitelně velmi podobný, je to prostě přepis téže knihy, byť je samozřejmě jiný. Charakter jeho figury je však, doufám, mnohem dramatičtější.