Autorka v nich citlivě píše o rodinných vztazích, které příliš nefungují – o každodenních zlomyslnostech, křivdách, nepochopení a míjení. O jejím vítězství rozhodla téměř stopadesátičlenná akademie složená z knihkupců, knihovníků a novinářů. "Zaskočilo mě to, ale především potěšilo. Je to pro mě velká radost," říká o svém úspěchu mladá autorka.
O dětství se říká, že je krásné, ale ve vašich knihách se zdá přesně opačné. Jako doba frustrací, zklamání, osamělosti. Proč tak depresivní tóny?
Já bych nezobecňovala. Ale pravda je, že co se v dětství pokazí a nevyřeší, to si člověk s sebou nese ještě dlouho. Pohled dětí je zajímavý tím, že pro dospělého jsou jejich problémy mnohdy nepodstatné, ale pro ně samotné to je v tu chvíli největší malér jejich života a nikdo jim nerozumí, nikdo to nevidí.
Děti, a to i v jedné rodině, si ve vašich příbězích dělají naschvály. Také jste se sourozenci tak bojovala?
Já mám o rok mladšího bratra a proti mým hrdinům jsme měli klidný vztah. Ale je samozřejmě jasné, že nějaké křivdy tam byly, a taky mi trvalo dlouho, než jsem je překonala. Kdysi mi můj dobrý kamarád řekl, že dokud se nesrovnám s rodiči a bratrem, nemůžu se posunout dál a žít spokojený dospělý život. Měl velkou pravdu.
Jaký byste ke svému dětství dala přívlastek?
Jako běžné, řekla bych. Byla jsem tlustá holka, která se kvůli tomu trápila. Ale kromě toho jsem byla chytrá, ve škole jsem neměla problémy, a když jsem pak problémy měla, nestresovala jsem se jimi, vždycky jsem měla dostatek blízkých kamarádů, vždycky se mnou byli moji rodiče. I když chudák maminka to několik let odnášela, tu moji vzpurnost.
Mnohá z těch zranění přetrvají do dospělosti. Dá se jim pak nějak vzdorovat?
Mluvit o nich. A když to nejde, tak si prostě říct, ano, bylo to nespravedlivé, ale už to nezměním. Vidět i pohledy ostatních zúčastněných. Málokdy je něco černobílé. Bez silných emocí si tohle uvědomit.
Často píšete z pohledu dětí. Myslíte, že se na věci dívají jasněji?
Na dětském pohledu mě baví to, jak hodnotí svět kolem sebe. Pro ně je ztráta oblíbené hračky to nejhorší na světě. Přitom je to banalita. Oni ještě nevědí, co opravdu hrozného je může potkat v dospělosti. Tím je jejich pohled čistší, zajímavější a přitom stejně pravdivý a oprávněný jako pohled dospělého.
Autobiografickým motivům se prý důsledně vyhýbáte. Proč?
Nemyslím, že se vyhýbám důsledně. Každý spisovatel má ve svých dílech něco ze sebe, přiznaně i nepřiznaně. Ale nepíšu o své rodině ani o sobě. Ale hodně pozoruju svět kolem sebe a zřejmě si umím dobře vymýšlet.
Vaše hlavní téma je rodina a mezilidská komunikace. Budete o něm psát i nadále, nebo zvažujete nějakou změnu?
Nejspíš se mu budu věnovat i nadále. Tohle téma mě zajímá a psát oněm mě baví. Nemůžu si jen tak říct, tak dost bylo rodiny a vztahů, teď napíšu nějaké sci-fi. To neumím a ani se mi do toho nechce. Pořád myslím, že v tématu vztahů mezi blízkými je o čem psát.
V mládí jste se prý styděla své texty někomu ukazovat. Kdy a jak vás strach opustil?
Opouštěl mě postupně. Nejdříve mi můj kamarád na gymnáziu dodal odvahu. A pak na FAMU jsem prostě musela ty texty dávat číst, a dokonce i číst sama. To bylo na začátku opravdu těžké.
Pro první knížku K moři jste údajně dlouho hledala nakladatele, ale nenechala jste se odradit.
Co vám pomáhalo?
Ale já jsem nehledala nakladatele dlouho. Naopak. Shodou několika šťastných náhod jsem získala nakladatele, ani jsem nevěděla jak. Předtím než se knížka dostala do Hostu, jsem sice zkusila poslat ji jako neznámý člověk do několika nakladatelství, z nichž nebyla odezva, ale to bylo opravdu pár týdnů čekání. Já jsem ani nemyslela, že by to šlo tak rychle, že budu mít nakladatele pár měsíců po tom, co jsem knihu takříkajíc dala z ruky. Spíš pak dlouho trvalo, než vyšla.
Pracujete jako scenáristka televizního sitkomu Comeback, který by se dal označit za protipól vašich knih, lehký, komediální. Jak se mezi těmi dvěma světy přepíná?
Přepíná se mi snadno. Jde o úplně jinou práci, jiný způsob psaní, uvažování. Nepřepínám v rámci minut, takže to opravdu není problém.
