Proč jste se rozhodla riskovat téma natolik osobní?
Protože bylo načase. Je to téma, které kolem sebe vidím v tolika různých podobách a kterým se zabývá tolik lidí, až je s podivem, že o něm nevzniká víc filmů. Tak jsme se rozhodli jeden natočit.
Jak jste si hlídala hranici mezi příběhem a sociologií – hlavně pokud jde o typický vzorek hrdinů?
Myslím, že vzorek není ani tolik typický jako reálný – v tom, že prostředí, v jakém žijete, vás do určité míry formuje. Ale na druhou stranu na půdě gynekologicko-porodnické kliniky nebo sociálních úřadů se všechna ta různá prostředí střetávají přes to, co je zcela přirozeně spojuje – tedy fakt rodičovství. S otázkou dětí či nedětí se musí v určitém věku vypořádávat každý – jak to kdo udělá, je už opět otázka vlivu prostředí a jeho vlastní jedinečné osobnosti. Všechny dobře napsané příběhy, ať už v literatuře nebo ve filmu, jsou ve své podstatě sociologické studie, a každý sociologický případ zase v sobě nese základ možného příběhu.
Další risk znamenala metoda herecké improvizace. Nakolik si režisér může být jistý, že herci neuhnou jinam a film se nerozpadne?
Nebyla to naprostá improvizace. Herci znali velmi přesně motivaci a věděli, co ve své roli od dané scény očekávají. Šlo o přirozené jednání v situaci, která byla pevně nastavená scénářem, postavou a motivy. Důležité bylo, že herec nemá předem daný text, používá vlastní jazyk a při první klapce neví, co přesně může čekat od ostatních. Ale jinak existoval pevný padesátistránkový scénář, který předem počítal s tím, že vyznění jednotlivých scén nestojí na přesné slovní výměně, nýbrž na podstatě situace, na zvratu nebo konkrétní náladě. Herci znali své postavy, jejich historii a důvody ke každému dalšímu kroku, takže to, co samozřejmě hrozilo – že se celý film začne někam odchylovat – nakonec nenastalo.
Měla jste varianty pro obsazení? Zpětně to vypadá, že třeba Zuzanu Bydžovskou nebo Marthu Issovou by nikdo nemohl nahradit.
Ve výsledku vlastně nikdo nemohl nahradit nikoho, protože většina herců se s příběhy natolik sžila a dala jim tak osobní podobu, že zpětně si jiné tváře dosadit nedovedu. Je pravda, že Marthu Issovou, Zuzanu Bydžovskou nebo manžele Čapkovy jsem si představovala už někdy ve druhé verzi scénáře. Ale na druhou stranu třeba Natálie Volkova s Ivanem Shvedoffem jsou pro mě tak neodmyslitelní, že kdyby jejich postavy hrál někdo jiný, byl by to už prostě jiný film.
Ukázka z filmu Mamas & Papas
Zážitky hrdinů z úřadů jsou ve filmu opravdu ponižující a úmorné. Přeháněla jste, nebo je skutečnost ještě horší?
Skutečnost je často mnohem lepší – nebo taky mnohem horší. Má nejrůznější podoby. Já jsem na úřadech potkala velmi ochotné a milé lidi, na jejichž pomoc si dodnes s dojetím pamatuji, ale naneštěstí jsem také narazila na spousty lidí, kteří – ať už z únavy nebo ze své podstaty – člověku opravdu dokážou život velmi ztrpčit. Ovšem když jdete na úřad v tak citlivé věci, asi očekáváte o něco více pochopení, a toho se prostě často nedostává.
Jak se pracuje s dětmi, aby takové natáčení braly jako hru?
Metoda, kterou jsme točili, je pro děti asi normálnější a přirozenější než klasická. Jejich rodiče byli buď přímo v záběru nebo někde poblíž. Snažím se postavit situaci tak, aby dítě, alespoň ve své logice, chápalo, co se děje. Měla jsem štěstí na děti, které se chovaly přirozeně, takže zase nijak zvláštní práce to nebyla. Asi nejsložitější byla role, kterou má Helenka Lia, ale to je už tak ostřílená a nadaná herečka, že jsme nakonec všichni litovali, když její role rychle skončila. Naštěstí se za námi ještě párkrát zašla podívat.
Jestliže znovu uslyšíte, že Mamas & Papas je takzvaně ženský film, co odpovíte?
Váš problém... A jsem moc ráda, že se mě na to neptáte. Protože vy, zřejmě na rozdíl od mnoha jiných, víte, že muži jsou také lidé, že mají například děti a že někdy dokonce něco cítí. Což člověk chápe, když si přečte třeba známý ženský román Anna Karenina.
Zanedlouho se chystáte natáčet historický film Lidice, kterému chyběly peníze – a vyvolal odezvu v podobě téměř celonárodní sbírky. Překvapilo vás to, dojalo, nebo to pro vás znamená ještě větší odpovědnost?
Co vám budu říkat, překvapilo mě to, dojalo a zodpovědnost je to strašná. Ale na druhou stranu věřím, že by se ten film měl natočit – také proto jsem do toho projektu na začátku vstoupila. Takže všichni zkusíme udělat, co půjde a jak nejlíp umíme. Víc to stejně nejde.
