Jenže ono se to v případě Školy života (v originále An Education), knižních pamětí britské novinářky Lynn Barberové, nabízí. Scenárista stejnojmenného filmu a slavný spisovatel Nick Hornby si z jejího bohatého života vybral krátkou epizodu, na kterou by autorka raději nevzpomínala.
"Bylo to řekněme něco podobného, jako kdyby se mi v pubertě přihodila ošklivá autonehoda, kvůli které jsem musela podstoupit řadu operací, ale ze které jsem se naštěstí zcela zotavila, takže proč bych si měla znovu vybavovat všechny ty krvavé podrobnosti?" píše Barberová v předmluvě.
"Ošklivou autonehodou" míní rané milostné zklamání, které by se s odkazem na Gustava Flauberta i anglický titul dalo popsat jako "citová výchova".
Bylo jí šestnáct a patřila k premiantkám gymnázia, když jí život zkřížil podstatně starší, životem protřelý a nebezpečně výmluvný chlapík Simon. Po roce vztahu se však ukázal být někým podstatně jiným, než za koho se vydával.
Pravdivější, ale nudnější než film
Ti, kteří nejprve viděli film, nemohou nebýt zklamáni už scénou jejich prvního setkání. Zatímco Hornby rozehrává situaci s citem pro jiskřivé dialogy a suchý britský humor, v podání Lynn Barberové je to zjevně pravděpodobnější, ale také o dost nudnější seznámení. Kromě toho Barberová nikdy nekoupila v aukci originál obrazu Burne-Jonese, což je jedna z nejlepších filmových pasáží.
Podobných dějových vylepšení si Hornby vymyslel víc, rozchází se však i ve vyznění románku. Podle Barberové totiž úlet se Simonem nikdy nebyla láska, ba ani okouzlení, ale vztah z nudy, útěk z maloměšťáckého světa rodičů. V její knize najdeme i překvapující větu: "A pak mě s ním rodiče vehnali do postele." Rodiče?
I z mnoha dalších narážek je patrné, že ani po tolika letech nedokázala rodičům odpustit slabost v rozhodujících chvílích, které pak ovlivnily její přístup k životu a lidem. Jako by si pro sebe hledala omluvy, což ovšem její paměti nejen v rovině psychologické, ale i literární trochu znevěrohodňuje, ubírá jim na upřímnosti.
Čím víc mluví Barberová o Simonovi s despektem, tím méně jí čtenář věří. Barberová zkrátka čtenáře příliš nepouští k sobě, vzpomíná sice stylisticky zručně, sympaticky sarkasticky, ale v řadě pasáží také zkratkovitě, žoviálně. V závěru je popisná a trochu nudí.
A byť si stěžuje na děravou paměť, právě ty vzdálenější roky zachytila nejlíp. Od dětství rámovaného logopedickými říkadly matky až po kariéru v časopise Penthouse, v němž se jako redaktorka cítila "součástí sexuální revoluce na křížové výpravě proti cenzuře".
Některé nabízející se příležitosti a náměty však autorka vyloženě promrhala, a to včetně popisů toho "divokého dospívání v 60. letech", které slibuje slogan ke knize. Nakonec může být Škola života docela příjemným zpestřením víkendového odpoledne – a nejen pro ženy. Ale naléhavou literaturu nečekejte.
Škola života: Lynn Barberová
Vydalo nakladatelství Mladá Fronta, Praha 2010
176 stran, 229 korun
HODNOCENÍ MF DNES 50%
