Ženy v pokušení jsou střižené tak, aby je v kině zvládli i chroničtí prostatici

"Střih může film zachránit i potopit," říká v dalším dílu seriálu, který píše exkluzivně pro iDNES.cz, režisér Jiří Vejdělek. Soudě dle prvních reakcí na jeho novou komedii, která má premiéru příští týden, jsou Ženy v pokušení spíše první případ: mluví se o nich jako o hitu nadcházející sezóny.

Se střihačem máme velmi přesně rozdělenou práci – zatímco on sedí u počítače, zírá na monitor a snaží se vnést jakýsi řád do toho mnou natočeného chaosu, já ležím za jeho zády na gauči a spím. Jen mé pochrupování mu napovídá, jakým směrem se vydat.

Jak vznikal film Ženy v pokušení

Jiří Vejdělek exkluzivně pro iDNES.cz popisuje úskalí i slasti tvůrčího procesu

Pochopitelně je pro mě tento způsob velmi namáhavý a vyčerpávající, a tak jsem ho při "Ženách v pokušení" ještě vylepšil: přestěhoval jsem střižnu i střihače k sobě domů, což mělo tu výhodu, že jsem do práce konečně mohl chodit v pantoflích.

Navíc, kdykoliv se mi nějaká scéna nelíbila, měl jsem šanci prchnout do kuchyně a tam ten traumatický zážitek rychle něčím zajíst. Díky tomu jsem během několika týdnů přibral tak, že v závěrečné fázi střihu jsem se po bytě už jen valil jako rypouš sloní.

Ale nepředbíhejme, nejprve bylo potřeba provézt tzv. výběrku - z téměř 50 hodin natočeného materiálu zvolit nejpovedenější záběry. Ty střihač Ondřej Hokr poznal snadno podle toho, že jsem při nich nejméně úpěl a sprostě nadával.

Tajemství jemného střihu

O zkušební projekci

To je akce, při které do kina pozvete své známé a vzdálené příbuzné, pokud možno takové, u kterých vám nebude vadit, že už se k vám víckrát nebudou hlásit, a ten nehotový patvar jim pustíte."

Záběry jsme spojili v co možná nejsmysluplnější celek a dostali tzv. hrubý střih dlouhý tři a půl hodiny. Film je ale vždy potřeba zkrátit natolik, aby na něm v kině vydrželi i chroničtí prostatici, takže nás čekal ještě tzv. jemný střih.

Při něm se z filmu zpravidla nejprve vyhodí nejlepší scény, potom ty, které stály suverénně nejvíc peněz a zbývající si pouštíte stále dokola, abyste při 315. opakování mohl posoudit, jestli je lepší, když po replice herečce ze záběru zmizí jen ruka nebo i tvář (rozdíl činí asi tak desetinu sekundy).

V této etapě se sousedé museli domnívat, že vedle řádí vražedné komando, které se zbavuje svých obětí. Denně k nim totiž otevřenými okny ze střižny doléhalo:
"Tu hlavu jí mám nechat?"
"Ne, hned jak domluví, tak ji ufikni!"
"A co s tou rukou?"
"Odstřihnout!!"

Rady nad zlato

Po šesti týdnech vysilující řezničiny už jsme nevěděli, co amputovat a co nechat, a tak jsme uspořádali tzv. zkušební projekci. To je akce, při které do kina pozvete své známé a vzdálené příbuzné, pokud možno takové, u kterých vám nebude vadit, že už se k vám víckrát nebudou hlásit, a ten nehotový patvar jim pustíte.

Těm, kteří to přežijí, pak můžete klást otázky, jež vám pomohou rozhodnout se, jak konečný sestřih ještě upravit. I po první projekci "Žen v pokušení" se rozvinula velmi plodná debata:

"Nepřišlo vám tam něco příliš dlouhé nebo naopak krátké?"
"Lenka Vlasáková by měla mít kratší sukně."
"Co ta scéna na skále? Nevleče se moc?"
"Na jaké skále?"

"Zdály se vám motivace všech postav pravdivé? Rozuměli jste jim?"
"Jistě… co si o nás myslíte?" ohradily se divačky a přešly do ofenzívy.
"A jak jste točili ty milostné scény? Byli herci opravdu nazí? Měl tam někdo něco s někým? Kdo vymyslel ten účes, co má Eliška Balzerová? Dá se v tom kadeřnictví objednat? A kde jste koupili šaty, které nosí? ... A ty boty? … A ty klobouky?"

Potom už jsem se ke slovu nedostal. Ale to nevadilo, bylo mi jasné, co je pro konečný sestřih opravdu důležité.