Jako operní režisér debutoval s "hokejovou" operou Nagano a poté následovaly i další tituly. Pro Národní divadlo nyní připravil Hoffmannovy povídky od Jacquesa Offenbacha. Premiéru mají zítra.
Tuto fantazmagorickou operu jste si sám vybral?
Dostal jsem nabídku z Národního divadla – a ta se neodmítá. Hoffmannovy povídky jsou nádherné a od chvíle, kdy jsem začal zkoumat jejich pozadí a přečetl si geniální povídky německého romantika E. T. A. Hoffmanna, mi bylo jasné, že mě budou bavit.
Hlavním hrdinou je rozervaný romantický básník tápající mezi snem a realitou, pronásledovaný čtyřjedinou ďábelskou postavou. Dá se přirovnat k nějaké osobnosti z moderní doby?
Pro mě je Hoffmann beatnik. Takový Neal Cassady, přítel Jacka Kerouaka. Prostě člověk, který se do všeho vrhá se strašnou energií, je náladový, hektický, nervózní, jeho nálady kolísají mezi euforií a depresí. Od Hoffmanna vede linie přes prokleté básníky, surrealisty, dadaisty až právě po generaci beatniků.
Jakou roli ve vaší inscenaci bude hrát romantika, fantaskno a démonično?
Co nejvíc jsem se snažil vrátit k duchu povídek E. T. A. Hoffmanna, protože jsou silnější a vtipnější než libreto, které vzniklo na základě divadelní hry. Spíš než zdůrazňovat ďábelskost jsem chtěl vytvořit jakousi metaforu pro vnitřní zlo, které se skrývá v člověku. Jsou lidé, kteří vyhledávají extrémní životní situace, dokonce riskují zabití. Tuto podivnou hru se smrtí jsem se pokusil vtisknout právě postavě Hoffmanna. Nepředstavoval jsem si rozevlátého snílka, ale drsného romantika zahrávajícího si s ohněm. Prostě něco současnějšího.
Zvolili jste i současnější scénické pojetí?
Naším hlavním inspiračním zdrojem byl belgický surrealistický malíř René Magritte. Jeho obrazy totiž v sobě mají humor, jsou to jakési sofistikované anekdoty beze slov, jeho surrealismus je ironický. Scéna tedy připomíná veliký regál, jehož přihrádky jsou naplněné podivnými věcmi, které nějak s příběhem souvisejí a částečně v něm i ožijí.
