Pořád vypadá antihvězdně a anticharismaticky, jako trochu uzavřený "chlápek odvedle", se kterým by člověk klidně šel na pivo, byť by riskoval, že celý večer bude mluvit sám, takříkajíc do zdi.
Je to celé na jednu stranu sympatické, na stranu druhou poněkud podivné, když za bezmála dvouhodinový koncert použije jediný "scénický prvek" (nepočítáme-li měnění kytar skoro na každou písničku) v podobě pekelnicky rudého nasvícení, a když až na dvě jména muzikantů své pětičlenné kapely neřekne celou dobu ani slovo. Ale berme to tak, jak to je. Na koncert Chrise Rey se prostě chodí pouze a jedině kvůli hudbě samé, ne kvůli cingrlátkům, kostýmům a rachejtlím.
Pro dospělé
Chris Rea je přímo ztělesněním termínu "rock pro dospělé", což se odrazilo i na složení publika, v němž i čtyřicátníkovi mohlo připadat, že snižuje věkový průměr. Nicméně právě lidé, z nichž většina si na podobný koncert nejspíš zajde jednou za uherský rok, jsou pro muzikanta Reova typu ideální. Ty dvě hodiny si umějí užít, vytvoří mu více než vstřícnou atmosféru a vlastně asi moc neřeší, čemu vlastně aplaudují. Nic proti tomu.
Reův úspěch u publika je totiž paradoxně do značné míry dán tím, v čem je jeho největší slabost. Totiž v tom, že všechny jeho obstojné songy (což by podle názvu probíhající šňůry The very Best Of Chris Rea měly být všechny) jsou něčemu, či přesněji řečeno někomu, podobné. A tak se vlastně dokonale naplňuje bezpochyby skvěle fungující reklamní slogan "dva v jednom". Proti němu nelze nic namítat, pokud se týká prášku na praní. U písniček je to diskutabilnější.
Knopfler, Cooder, Springsteen
A tak k řadě vrcholů čtrnáctipoložkového programu (který rozšířily dva přídavky) i jen průměrně "sposlouchaný" člověk snadno přiřadí inspirace či možná jen nevědomé zdroje. Josephine je proložena vyloženě knopflerovskými kytarovými licky (k pocitu této podobnosti samozřejmě přispívá i Reův hlas a pěvecký výraz), slidekytarové mámení v Easy Rider nemůže nepřipomenout improvizace Ry Coodera například v soundtracku filmu Paříž, Texas i jinde.
Stainsby Girls je vlastně výborná, vyloženě stadionová roztleskávací písnička, která i sál Kongresového centra pěkně rozvařila, Chris Rea v ní působil mimořádně uvolněně, nenutil se do póz sofistikovaného umělce ani svátečního bluesmana, tedy vše v pořádku. Až na to, že přesně na tyhle písničky má mnohá desetiletí patent jistý Američan jménem Bruce Springsteen.
A i vyvrcholení koncertu v podobě jednoho z Reových největších hitů Road To Hell (právě tady se osvětlovač, v souladu s tématem, "odvázal" k onomu svrchu zmíněnému pekelnému efektu), tedy písně se silnou atmosférou a pěknými kytarovými momenty, vlastně není nic jiného než variací na rukopis zmíněného Marka Knopflera ve vrcholném období Dire Straits. Což se ostatně týká i druhého přídavku Let´s Dance.
Vlastní značka
Ne že by Chris Rea neměl aspoň v některých písních ani stopu vlastního stylu. Ten lze rozhodně najít v písničkách jako Julia, přídavkové On The Beach nebo nejlepší písni celého koncertu Stony Road, kdy na podkladu "prokváknutých" zvuků doprovodného kytaristy frontman na svůj nástroj jen jakoby "štěká". Bohužel, méně je více a Reův hráčský exhibicionismus, který se dostal ke slovu ve finálové části písně, málem celý pěkný moment koncertu pohřbil.
Svým způsobem aspoň trochu originální - ale ve své nudě spád koncertu zpomalující - jsou i písně Where The Blues Come From nebo Looking For The Summer. Na základě čeho ale zrovna tenhle song, postavený na jediném bezbarvém riffu a sólech patřil k nejaplaudovanějším?
Blues-neblues
Kapitolou samou o sobě jsou pak Reovy pokusy o blues, z nichž jedním (Can´t Wait For Love) celou show otevřel, další dva (boogie Still So Far To Go a volnější Somewhere Between Highway 61& 49) zařadil ke konci setu. Rea má bezpochyby blues rád, má ho naposlouchané a hráčsky s ním nemá problém, ale chybí mu "hlína", ze které by jeho blues vyrostlo. Tedy to nejpodstatnější.
V tom je podobným typem muzikanta jako třeba Gary Moore. I kdyby se pánové ubluesovali, bluesmani z nich prostě nebudou, bude to pro ně jen jedna z forem vyjádření. A fanoušci, přesvědčení, že jejich idol je "tím jediným a pravým bluesmanem" (a kromě něj znají z tohoto ranku ještě B.B. Kinga...), na tom nic nezmění.
"Předkapelou" koncertu byl irský písničkář Paul Casey. V Česku byl už párkrát k vidění s kapelou, s níž prezentuje zajímavý "irský bluesrock", jako sólista se španělkou měl mnohem blíže písničkářské tradici, byť s rockovým drivem. Svou přesvědčivostí rozhodně nejen dobře rozehřál publikum, ale vlastně i tak trochu nastavil laťku. A byly okamžiky, kdy ji hlavní hvězda večera, obklopená kapelou a s vyšťavenou elektrickou kytarou na ramenou přeskakovala jen horko těžko.
Chris Rea: The Very Best Of Chris Rea/Still So Far To Go
support: Paul Casey
Praha, Kongresové centrum, 1. února 2010
pořádala agentura Live Nation
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
