Spisovatelka Bellová: Ještěže nejsme takoví, jako na internetu

Bianca Bellová svým Sentimentálním románem oslovila zejména čtenáře, kteří stejně jako ona dospívali na sklonku předlistopadového režimu. I když působí plaše, musela o místo na spisovatelském výsluní bojovat.

Kdy jste se začala věnovat psaní?

Bianca Bellová

Bianca Bellová se narodila v Praze před 39 lety, ale její rodina má kořeny v Bulharsku. Vystudovala VŠE, přispívala do několika časopisů. Živí se překladatelstvím a tlumočnictvím z angličtiny. Je provdaná za Angličana, zpěváka Adriana T. Bella, s nímž má tři děti (10, 8 a necelý rok). Její literární pokus Green Curry knižně nevyšel. Sentimentální román vydala v červnu. Jejím koníčkem je jóga, četba, psaní.

Píšu odmalička, chodila jsem v Praze do Klubu malého autora, pokud si dobře vzpomínám na ten název. Scházeli se tam pisálci ve věku od patnácti do dvaceti let, pak jsem taky psala do nějakého časopisu. Ale vysoká škola mě postupem času semlela a od psaní jsem upustila. Považovala jsem ho za takovou tu mladickou nerozvážnost. Když ale přišly děti, tak mi zase začala přicházet inspirace, abych nakonec zjistila, že psaní potřebuji.

Je těžké vydat v Česku vydat svoji románovou prvotinu?
Ze své zkušenosti musím říct, že je to docela těžké a musíte mít i trochu štěstí, tedy kromě dalších předpokladů. Dokážu si představit, že slabší povahy to po několikerém odmítnutí vzdají, i když je román v jejich šuplíku sebelepší. Když je to prvotina, tak sama nevíte, jestli je to dobré nebo špatné a po dvou třech odmítnutích můžete ztratit víru v sebe sama. Mně trvalo pět let, než mi moji první knihu nakladatel přijal, a pak se to stejně ještě zkomplikovalo. S druhou knihou už to bylo jednodušší.

Co se stalo s vaším prvním románem Green Curry? Snažila jsem se ho marně sehnat.
Byl připraven do tisku, ale nakladatel se dostal do problémů. Vydání se odložilo, a tak román částečně inspirovaný mojí babičkou, která pochází z jedné bulharské vesnice, nevyšel. Babička byla údajně velmi krásná, i když pro mě je krásná pořád, protože je velice vitální. Když jí bylo čtrnáct let, zúčastnila se soutěže krásy, kterou vyhrála a korunoval jí bulharský car.

Co to pro ni v té době znamenalo?
V té vesnici je dodnes hvězda a všichni na to stále vzpomínají. Ale myslím si, že pro ni osobně to zas moc neznamenalo. Jen mužů se kolem ní točilo víc. O to dřív přišla do jiného stavu a musela se vdávat. Dneska je to normální vitální babička, která ještě v pětaosmdesáti pracuje. Já už teď mám k té knize spíš pietní vztah a už si asi ani nepřeju, aby vyšla.

Opravdu? To bych od spisovatelky nečekala...
Byl to můj debut, ke kterému mám samozřejmě velký vztah, ale pořád je to debut. Říká se, že první dítě, které vychováte, je jenom experiment, na kterém zjišťujete, jak vychovávat. Podobné je to asi i s tím románem. Dneska v něm vidím věci, které bych napsala jinak, nebo vůbec nenapsala.

Svou poslední knihu Sentimentální román jste vydala v růžovém přebalu, i když se vlastně jedná o docela drsné čtení. Otevřeně píšete o sexu, stejně jako o zapomenutých rodinných tajnostech..
Právě kontrast růžové barvy a oprátky by měl naznačovat, že ani název není myšlen zcela vážně.

Jak román přijali vaši známí?
Ti, co mě znají, byli šokováni. Zřejmě ode mě něco tak otevřeného nečekali. Ve skutečnosti jsem totiž docela plachá a oni se na knihu nedokáží podívat s odstupem a uvědomit si, že příběh je fikce.

Vašimi čtenáři jsou spíš ženy nebo i muži?
Převážně ženy. Největší odezvu mám od žen mezi čtyřicítkou a padesátkou. Muži mají dojem, že když knihu napsala žena, bude plná kýče, sentimentu a citů, a tudíž si ji ani neotevřou. Je to pro mě výzva přesvědčit je, aby to udělali a překonali tuhle pomyslnou bariéru.
Myslím si, že na rozdíl od mužů ženám nezáleží na tom, jestli knihu napsal chlap nebo ženská. Podstatné je, zda se jim líbí, jak je napsaná.

Kde hledáte inspiraci?

Hra o pobyt v lázních VElichovky

5. hledané slovo: A

Jé, vy jste s manželem bydleli v ateliéru, tak je to o vás! Myslí si hodně lidí. Ale já spíš používám kousky různých příběhů, které někde zaslechnu nebo přečtu v novinách. Teď už to moji kamarádi vědí, tak vždycky povzbuzují jeden druhého: Jdi říct Biance, jak jsi našel mrtvolu!

Píšete pravidelně v určitý čas?
Píšu, když můžu. Když večer děti spí a já ještě neumírám únavou, když ukecám manžela, aby s nimi šel do parku... Máme to ale komplikované, protože toho máme oba hodně. Já překládám a tlumočím z angličtiny, manžel pracuje v reklamě a taky hraje v kapele. Snažíme se všechno co nejlépe zkoordinovat.

V jaké kapele je manžel?
Jmenují se The Prostitutes, Adrian je zpěvák.

To je poměrně úspěšná kapela, oblíbená dost mezi mladým publikem. Nežárlíte na fanynky?
Ne, já to klukům přeju. Dusno je mezi námi snad jedině kvůli snaze všechno stihnout, což se někdy prostě nedá.

Jak dlouho jste s manželem spolu?
Už je to sedmnáct let. Potkali jsme se v Řecku, kde on zrovna pracoval a já tam byla na stáži od školy. Seznámili jsme se na lodi. Byl to hrozný kýč, láska na první pohled. No a pak se rozhodl přijet za mnou do Prahy. Od té doby jsme spolu.

Kromě knih jste také psala dva fiktivní blogy formou deníků dvou žen. Přistoupili čtenáři na vaši hru?
Většinou si mysleli, že to píší skutečné ženy. Já jsem si tak zkoušela, jak funguje virtuální prostor. A musím říct, že je to docela šílené. Sice mi chodily ještě dva roky potom i pozitivní reakce, ale jinak anonymita umožňuje některým lidem ukázat jejich sprostší stránky. Kdyby byli lidé ve skutečnosti takoví, jak se jeví na internetu, bylo by to asi na sebevraždu.

V čem je internetová tvorba jiná, než když píšete román?
Třeba v tom, že aby byl příběh na internetu uvěřitelný a měl spád, musím při něm, na rozdíl od románu, zachovávat časovou dimenzi.

Pracujete už na dalším románu?
Samozřejmě. Píšu emocionálně vypjatý příběh jedné rodiny o tom, jak se vyrovnávají s vlastním svědomím, mravností a jak si nesou důsledky svého chování. Vím, že to zní hodně obecně, ale víc zatím nechci prozrazovat. Snad jen, že se to bude celé odehrávat v Praze v Riegrových sadech.