Ti, kteří byli na Cohenově koncertě v Tesla Areně 27. září loňského roku, už byli tentokrát připraveni a možná vlastně trošku ošizeni o prvotní šok, jak po všech stránkách působivý koncert jim Mistr připravil. Jejich výhoda naopak byla, že se mohli, pokud chtěli, více zaměřit na detaily. "Prvonávštěvníci" samozřejmě především vnímali zejména oboustranné emoce: z pódia do hlediště a zpět.
Program koncertu byl velmi podobný jako vloni. Tehdy se ještě pořadí písní výrazně měnilo koncert od koncertu, za poslední měsíce ale zřejmě Cohen dosáhl podle svého mínění ideální stavby setlistu a ten se například od vystoupení v rakouském Wiesenu, které Praze bezprostředně předcházelo, lišil jen v tom, že byly zařazeny dvě písně navíc. Pořadí se shodovalo.
Leonard Cohen, Praha, 29. 8. 2009Které písně v O2 Areně zazněly I. polovina:
Přídavky: 3. Famous Blue Raincoat |
II. polovina
V první polovině si tak Praha mohla zopakovat klasiku Hey, That's No Way To Say Goodbye, ve druhé The Gypsy's Wife. Nelze vyloučit, že v zařazení druhé jmenované sehrála roli dvojice fanoušků, která po celou dobu mávala nepřehlédnutelným transparentem s jejím názvem. Že by i Leonard Cohen byl ochoten hrát na přání?
Oproti loňskému pražskému koncertu se ten letošní lišil v několika písních. Slyšeli jsme navíc Lover Lover Lover a Waiting for the Miracle, ze setlistu naopak vypadly Democracy a (hudebně) rozkošná countryovka Heart With No Companion.
Leonard Cohen se dotkl absolutnaPřipomeňte si loňský písničkářův koncert v Praze |
Když se posluchač oprostil od horečné identifikace repertoáru a pořadí skladeb (což jistě udělal každý rozumný člověk s výjimkou nejskalnějších sběratelů setlistů a hudebních publicistů), mohl si vychutnávat tisíce daleko důležitějších věcí. V první řadě samozřejmě výraz samotného Cohena.
Ten se zdál ve větší fyzické i hlasové pohodě než vloni. Jeho "odhopsávání" z pódia před pauzou a před přídavky bylo jaksi odlehčenější, jeho pohyb po pódiu ještě uvolněnější. Potvrdilo se, že jeho show je skutečně dokonale domyšlená a že písničkář je velký herec.
Ne že by jeho "srdce na dlani", se kterým poklekal a klaněl se tu publiku, tu svým hudebníkům, nemělo upřímný základ, nelíčená pokora z něj doslova září, po tolika odehraných koncertech ale v těchto "akcích" musí být i zrnko divadla. Ale zahraného výtečně.
O to víc potěšily okamžiky takříkajíc nepřipravené: když třeba "zamontoval" Prahu do textu jedné z nejaplaudovanějších písní Hallelujah, nebo když po kratičkém klávesovém sóle v Tower of Song sklidil aplaus celé haly. To Cohena, který se jistě cítí být vším možným, jen ne klávesovým virtuózem, evidentně velmi pobavilo.
Muzikantské lahůdky
Potlesky na otevřené scéně ale jinak nebyly žádnou výjimkou, sklízeli je ovšem nenápadní velmistři svých nástrojů v kapele, vedené basistou Roscoem Beckem. Hlavní sólistickou tíži opět nesl fantastický hráč na "exotické" strunné nástroje Javier Mas. (Nejen) jeho dlouhé orientální úvodní sólo před Who By Fire? opět dostalo i toho, kdo měl do detailu předem "nastudováno".
Skvělé výkony v sólech i jednoduchých, ale bez nadsázky geniálně vymyšlených doprovodných partech byly ale k slyšení i od varhaníka Neila Larsena a multidechaře Dina Solda. Ten se dvakrát jiskřivě blýsknul s chromatickou foukací harmonikou (Hey, That's No Way To Say Goodbye, Famous Blue Raincoat), ale i s dechovým syntezátorem, velmi věrně simulujícím violu (The Gypsy's Wife).
Všichni muzikanti si pak přišli na své v předposledním přídavku I Tried To Leave You, kde si každý prožil svých pár desítek vteřin sólistické slávy. Oproti běžným koncertům populární hudby mimochodem právě až tentokrát zaznělo první a poslední opravdové sólo na elektrickou kytaru v rukou skvělého a - dle Cohenových slov "nenahraditelného" - doprovazeče Boba Metzgera.
Kapitolou samou pro sebe je v kapele vokální trio. Nejenže všechny tři dámy dokonale "ilustrují" Cohenův zpěv a se svým nasoulovělým cítěním jsou jakousi protiváhou jeho civilnímu projevu, ale jejich sólové vstupy (v prípadě Shary Robinson Boogie Street, sestry Hattie a Charley Webbovy za vlastního doprovodu na kytaru a keltskou harfu za Mistrova přihlížení zpovzdálí nádherně vyzpěvují If It Be Your Will) nápaditě obohacují stavbu celého koncertu.
Když jsme odcházeli před jedenácti měsíci z holešovické sportovní haly, většina z nás si asi říkala: bylo to krásné a je škoda, že už to nejspíš nikdy neuvidíme. Následující události nám nedaly za pravdu. Pro jistotu to nyní zopakujme. Třeba tak znovu přivoláme něco, po čem většina z nás v hloubi duše stále touží.
Leonard Cohen
Praha, O2 Arena, 29. září 2009
Hodnocení iDNES.cz: 100 %
