Svátkův snímek budiž důkazem, jak tvůrcům svědčí pokora. Režisér, který má na kontě nepříliš povedený titul Zatracení nebo skoro nepovšimnutý film Blízko nebe, nejspíš skutečně strach měl, ten se však obrátil v jeho prospěch.
Příběh se nespokojí s plytkým klišé o psychopatech, jimž pro vraždění není třeba motivace. Žánr se účinně drží mantinelů, které jsou mu vyhrazeny. Herci nepřehrávají, hlavní postava je plastická, až oči přecházejí, stylizace slouží příběhu a nekoná se ani velká společenská obžaloba (jíž si režiséři jinak velmi rádi usnadňují pohyb na nejistém terénu). Ve filmu Hodinu nevíš je zkrátka všeho tak akorát.
V jednom z rozhovorů Svátek popisoval, jak obtížné bylo najít pro jeho film herce: ostatně kontroverzní téma a role, v nichž se permanentně umírá, to nezní zrovna lákavě.
Trpělivost s hledáním se ovšem vyplatila. V Hodině nenajdete roli, která by byla špatně obsazena. Byť tempo, jakým pacienti umírají, nabírá ďábelskou rychlost, každý z nich se do divákovy paměti stihne nějak zapsat. Výborná je ve filmu Jitka Smutná, Jaroslava Adamová, Libuše Švormová, Stanislav Zindulka a především Jarek Hylebrant se svým děsivě přesvědčivým mladíkem-cukrovkářem.
Překvapivě dobrý výkon odvádí i Ivan Franěk v roli lékaře, jemuž se podezřele často začnou hroutit pacienti. Umí být krajně nesympatický a arogantní (takže je snadnější pochopit, že může psychopata provokovat k agresivitě), záblesky lidskosti, jež projevuje při záchraně obětí, nám ovšem v jasném odsouzení brání.
Malé velké role
Stejně tak ostatní doktoři jsou rozhodně víc než jen umělé figurky v pláštích. V nemocnici, která je úzkostlivě neadresná, sice panují poměry, jež všichni dobře známe a odsuzujeme (protekce, neosobnost, chladný přístup k pacientům), ve výsledku v ní ovšem stále ještě slouží lidé, pro něž je Hippokratova přísaha pořád závazek.
Lékařka v podání Evy Leinweberové Nosálkové tak sice protežuje rodinné klienty, v první řadě je to ale stále zodpovědná doktorka. Sestry se chovají cynicky a nezúčastněně, nikdy se však nezachovají nelidsky (skvělá je především dryáčnická Petra Nesvačilová coby sestra, která jako jedna z prvních rozdmýchává vrahovu nenávist).
A pak je tu samozřejmě vrah. Ve filmu se jmenuje Hynek, jako správný psychopat má matku, která by ho samou láskou rozmačkala, a potažmo i pocit méněcennosti, který v něm přiživují bezcitné ženy a povýšené autority v čele s profesory lékařské fakulty. Ta ho opakovaně odmítne přijmout, na což Hynek, kterému v dětství zemřel otec, reaguje rozhodnutím pomáhat nemocným alespoň jako sanitář.
Tolik úvod. Popravdě řečeno - film sám by ho nepotřeboval. Václav Jiráček, který se ústřední role zhostil se vší zodpovědností, všechny zmíněné motivace "uhraje" i bez podobných dramaturgických berliček. Na druhou stranu neškodí, protože se na něj vrství další, mnohem významnější události.
Vrahova osobnost nestojí na vodě, ani se nevyloupne zčista jasna jako v jiných thrillerech. Je budována postupně a důsledně a to z ní dělá věrohodnou postavu. Monstrum, které není monstrem pouze proto, že ho tak režisér chce mít, ale protože si může vlastní činy - byť samozřejmě obludně - odůvodnit.
Václav Jiráček tak mohl rozehrát svůj nebývale široký rejstřík výrazů - od civilního "kluka" po submisivního, leč vzpurného syna a následně i zaměstnance, který se musí držet, aby nezakroutil krkem přímo necitlivým doktorům.
Od sanitáře, kterého pacienti milují, protože se jako jeden z mála chová lidsky, až po zrůdu, která - už zcela nelidsky - se zájmem pozoruje, jak mu pod rukama "jeho" pacienti vypouštějí duši. Takhle má vypadat filmový psychopat. Postava, která nás ještě pár dní po shlédnutí filmu bude strašit ve snech.
Chyba, kterou odpustíme
Jednu chybu ovšem režisér Dan Svátek přece jen udělal: vybral si špatného skladatele. Klenutá hudba s liturgickými zpěvy, kterou pro film zkomponoval Varhan Orchestrovič Bauer, zoufale nekoresponduje s tím, co se odehrává na plátně. Uměřený chlad v přístupu k tématu i celkové výtvarné stylizaci, který je pro kvalitu snímku klíčový, tak nabourává nemístný patos a umělá dramatičnost.
Když Dan Svátek před časem přiznal, že jeho původní představy o hudbě se s těmi Orchestrovičovými příliš neshodovaly, nebylo to zřejmě náhodou a my můžeme pouze konstatovat, že je škoda, že si nestál za svým. Uměřená (nebo ještě lépe téměř žádná) hudba by jeho snímku rozhodně slušela víc.
Znovu se tak potvrzuje, jak důležité je mít v ruce pevný filmový tvar. Jakkoli totiž hudba snímku ubližuje, zničit ho naštěstí nemůže. Svátkovi se podařilo natočit poctivý thriller, který nějakých pár škobrtnutí na kolena nesrazí. Film, z něhož mrazí a po němž budete mít neodkladnou potřebu vyběhnout ven z kina a s rukou na tlukoucím srdci vychutnávat, že jste naživu.
Hodnocení iDNES.cz: 70%
