"Už se mnou prošly vysokou školu, vojnu, možná i deset let. Však už se taky třepí," ukazuje nohavice. "A to máte ještě smůlu, že dnes nemám svůj druhý domácí úbor, tílko a trenky," směje se.
Jediný znak toho, že se píše rok 2009, představují plastové lahve svodou. Ale ty stojí schované za dekorací; před kamerou se píše rok 1972 a v retroseriálu Vyprávěj!, který pro Českou televizi točí společnost Dramedy Productions, právě hostí hlavní hrdina svého slovenského tchána alias Mariána Labudu, který má u polévky velké sólo.
Líčí totiž, jak se dceři snaží koupit nedostatkový šicí stroj. A že ho zpod pultu dostane, i kdyby prý měl do obchodu chodit den co den. "To zase bude ostuda," děsí se rodinka, zatímco scenárista Rudolf Merkner šeptem prozrazuje, že Labudův hrdina svou buldočí vytrvalostí opravdu nad socialistickým zásobováním zvítězí.
Československá nostalgie
"Už jsme s panem Labudou točili několik scén, kdy jsem si přišel namluvit jeho dceru. Máme spolu pár pěkných opileckých výstupů a vůbec musím říci, že je to tchán snů," uznává Vojtek. Labudu zase těší, že po dlouhé době zní slovenština a čeština zcela přirozeně vedle sebe.
"Je to hezký nápad a příjemná nostalgická vzpomínka na Československo," míní herec. Na otázku, zda jeho hrdina coby Slovák nezuřil, že si dcera bere Čecha, odpovídá se smíchem: "Zuřil – ale jako každý jiný otec, když mu jeho zlatou holčičku odvádí cizí chlap, ať je to Čech nebo Slovák."
U stolu sedí i Labudův seriálový vnuk. Právě jeho ústy se sága vypráví. V prvním dílu, který se odehrává v roce 1965 a ČT jej pustí 31. srpna, se chlapcovi rodiče seznámí ve studentské kapele; následující pondělí budou mít svatbu, za týden se jim narodí syn... "Zatím máme šestadvacet dílů, ale chtěli bychom děj dotáhnout do roku 2005, protože to je čtyřicetiletí bohaté na proměny," vysvětluje producent Filip Bobiňski.
Tvůrci se drží rytmu "malých" rodinných dějin, do nichž se promítají i dobové události. "Já zrovna podepisuju Chartu 77," naznačuje scenárista rok, který právě popisuje.
Disidentský prvek zasáhne do rodiny jen nepřímo stejně jako dobový únos letadla, hokejový zápas s Rusy, rekonstrukce tajného představení Žebrácké opery v režii Andreje Kroba, prvomájový průvod s Alexandrem Dubčekem, ale také nepolitické mezníky jako třeba natáčení první, neodvysílané verze Nemocnice na kraji města s Karlem Högerem.
Chybět nebude stylová podniková oslava Mezinárodního dne žen ani čestná stráž pionýrů u pomníčku, mezi něž nechce Nina Divíšková coby zarytá antikomunistka pustit svého vnuka. Ale dojde i na silné okamžiky třeba kolem smrti Jana Palacha.
Tým, jejž vede režisér Bisi Arichtev, si dává záležet také na výtvarném vykreslení doby: každá rekvizita musí přesně sedět. Tak se skříně shánějí v aukcích a odborníci určují, jak se mezi 60. a 70. lety měnily pivní lahve. Kromě panelákového bytu vyrostla v ateliéru žižkovská "umělecká" garsonka či projekční kancelář, v níž pracuje Vojtkův hrdina, včetně prastarého psacího stroje, vařiče a fotografie, na níž Waldemar Matuška zpívá pracujícím.
"Schází mi tu jenom jedna věc," podotýká Labuda. "Ty narážky a vtipy, které se vedly za zavřenými dveřmi, hrdinství v soukromí, kdy se žertovalo, jestli už Vasil Biľak umí šít saka, a pak se dětem připomínalo – Ne abyste to řekly ve škole! Myslím, že z odstupu by se lidé zasmáli, a já se to tam pokouším propašovat. Už proto, abych si s Husáky a Biľaky vyřídil účty."
Čtěte v sobotní MF DNES
Rozhovor s Mariánem Labudou čtěte v sobotní MF DNES v příloze Scéna.
