Začalo poletovat vše lehké, co nebylo pevně přiděláno a ukotveno. Pak přišel déšť, který dal do pohybu festivalový národ.
Auto se nám rozhoupalo
Asi hodinu předtím jsme dorazili na místo a akreditovali se. Chvíli na to jsme zaparkovali náš teepeecar na letištní ploše. Festival běžel svým životem. Po areálu jezdily vláčky, ze všech možných stran a pódií se linula hudba, lidé se míjeli a setkávali.
Pouze nezisková organizace Přátelé Země, vedle nichž jsme zaparkovali, měla složený jeden ze svých stanů. Někteří byli již trochu promočení a zmrzle se choulili u stánků a auta. Teplé dvoudenní počasí vystřídal příchod chladného vzduchu.
Jen jsme se usadili v našem putovním "teepee", začalo pršet. S sebou jsme měli několik krabic žlutých letáků "na Trutnov" s aktualizovaným programem do našeho podhorského ležení. To poselství pravdy, lásky a spikleneckého setkání pod horami jsme ani nerozbalili.
Za několik minut obloha potemněla, zvedl se vítr a začalo pršet tak, jak to zažíval jeden z nás před jedenácti lety při deštích v Kanadě. S naším karavanem to začalo pohupovat a cloumat ze strany na stranu. Kapky deště zalévaly vše okolo a vzduchem létaly různé věci. Koukali jsme na jedno z hlavních pódií a obdivovali jeho zajištění. I přesto, že vítr z něho postupně strhal a svlékl černé látky, které zakrývaly jeho boky a reprobedny, ani se nepohnulo.
Z dalšího stanu, vesmírně vypadající bílé kopule s pódiem uvnitř, vítr uvolnil plachtu a ta začala nebezpečně poletovat nad konstrukcí. Nejmladší člen naší výpravy začal nezadržitelně brečet a jeho pláč zvěstoval příchod horších věcí.
Počali jsme silou myšlenky a očima držet velké pódium na dohled a očekávali jsme, že mohou začít létat těžší věci. Postupně jsme se začali připravovat na evakuaci karavanu. Byli jsme připraveni si po indiánsku lehnout poblíž a přitisknout se k zemi tak, abychom zmenšili riziko zásahu od předmětů poletujících vzduchem.
Absurdní obraz fotografa
Okolo běhali lidé sem a tam. Mnozí se v davové psychóze utíkali schovat pod velké stany s pódii. Nechápali jsme to, ale těžko se s tím dalo něco dělat. Nikdo je nestačil varovat, aby tak nečinili.
Pohyb lidí začal najednou narůstat a uviděli jsme projíždět první sanitku. Vítr trochu polevil, ale začal hustý déšť a stejně intenzivně se začalo ozývat houkání záchranek. Zahlédli jsme známého fotografa, který s deštníčkem a bílými ponožkami ve značkovém oblečení mezi promoklými lidmi kamsi pospíchá. Působilo to trochu absurdně.
Nedaleko někdo vyfoukl nebo spustil malý stan O2. Po letištní ranveji stékalo množství vody, všude byly rozmetané věci a po chvíli k nám oklikou z Česka přišla zpráva, že právě spadnul velký stan O2 a pod jeho konstrukcí prý někdo zemřel.
Zřítil se neslyšitelně a v několika vteřinách. Jak jsme se vzápětí dozvěděli od jednoho promrzlého a klepajícího se účastníka, který se v lehčím šoku zahříval čajem v našem teepeecaru, stan spadnul jak domeček z karet.
Vítr polevoval a my zjistili, že jsme stáli asi 150 metrů od stanu.
Stojíme před výzvou a zamyšlenímProhlášení pořadatelů Open Air Festivalu Trutnov Projevujeme hlubokou lítost a sounáležitost s rodiči a přáteli zemřelého, raněnými a pořadateli. Naše území obestoupil smutek. Projevujeme hlubokou lítost nad událostí, která se stala na festivalu Pohoda. Je smutné, když namísto rozjařených tváří z festivalu předčasně odjíždějí zachmuření lidé a místo kamionu s aparaturou pohřební auto. Byl to neveselý pohled. I když je tělo křehká schránka a smrt součást žití, lidé se na festivaly přijíždějí bavit, ne umírat. Vyjadřujeme hluboký zármutek nad smrtí mladého člověka. Za něho i za všechny zraněné, včetně dvou dívek a jednoho mládence, kteří jsou v tuto chvíli po těžkém zranění v hlubokém kómatu, se budeme vnitřně modlit. Jsme našimi myšlenkami s nimi. Cítíme sounáležitost s organizátory a Mišem Kaščákem. To, co se odehrává nyní v jeho duši, mu vůbec nezávidíme a tušíme, co v těchto chvílích všichni prožívají. Vědomí vnitřního a osobního pocitu nepřímé viny je skličující a demotivující. Poznali jsme to z vlastní zkušenosti. I na našem festivalu před dvanácti lety zemřel člověk. Byla to první taková událost na česko-slovenském festivalu. Jen okolnosti tohoto smutného prvenství byly trochu jiné. Zemřelý muž již do Trutnova přijel s podlomeným zdravím a bylo jen otázkou času, jak dlouho jeho tělo vydrží. I my jsme tehdy bojovali s myšlenkou, zdali v pořádání festivalu dále pokračovat či jej do budoucna "nezapíchnout". Obdivujeme všechny ty, kteří mají odvahu pořádat festivaly či jiné megapodniky na letištních plochách, které jsou mnohem náchylnější, při současných klimatických změnách, k podobným tragédiím, jak se bohužel i teď potvrdilo. My bychom takovou odvahu neměli a z různých důvodů bychom na letišti s otevřeným prostranstvím festival nepořádali. O to více jsme obdivovali, s jakou pečlivostí byla hlavní pódia na Pohodě zabezpečena a ukotvena. Neštěstí se však může stát kdekoliv a několikaměsíční práce a lidská radost se může během chvilky změnit v tragédii. Stejně jako na Pohodě, na Trutnově či na jakémkoliv jiném místě samozřejmě hrozí různá nebezpečí. O území Bojiště, kde se trutnovský festival pořádá, se mluví jako o posvátné půdě a magickém území. Zázraky se dějí, ale žádně místo, na němž se shromáždí desítky či tisíce lidí, neposkytuje úplné bezpečí. Budiž útěchou a uklidněním všem rodičům snad to, že Bojiště leží v členitém podhorském území Krkonoš a nachází se v údolí kopcovitého terénu obklopeném lesy. Rovněž ani žádné obří velkokapacitní stany, které jsou nejnáchylnější na zřícení, zde nemáme. Žádná slova nenahradí pocit viny a odchod syna rodičům. Všem těžce zraněným nabízíme, pokud jim to jejich zdravotní stav dovolí, na konec srpna několikadenní ubytování pro relaxaci duše i těla v klidném podhorském penzionu na hranici Krkonošského národního parku. Pokud by se chtěli zúčastnit našeho festivalu, který bude v té době probíhat, budou mít vstup zdarma. Všichni se mohou obracet na adresu geronimo@festivaltrutnov.cz či na telefonní číslo 608 711 710. Dvěma těžce zraněným dívkám a mladíkovi přejeme v tuto chvíli především uzdravení. A výzva pro nás? To, co se stalo na Pohodě, by pro nás všechny pořadatele festivalů a podobných megalomanských projektů mělo být výzvou. Není to zdvižený prst k zamyšlení, jestli bychom neměli vycouvat a slevit z našich velkolepých plánů s velkokapacitními stany, oželet různá lákadla od sponzorů a spíše se uskromnit a potlačit touhy být co největší a nejlepší? Dát spíše více prostoru naší fantazii, která není ovlivňována především sponzory a penězi? Možná nás čekají ze zákona radikální bezpečnostní opatření, možná k tomu budeme přinuceni sami. Možná nás s omezenou ekonomickou rozpínavostí čeká trend prostších a skromnějších festivalů. Je smutné, že pokud k tomu dojde, nebude to však asi bohužel z přesvědčení, ale z jiných důvodů… Geronimo |
