Nesoudím ji, říká Huba o postavě udavače z nového Hřebejkova filmu

Zvědaví turisté na pražském Václavském náměstí netuší, že se před jejich očima právě svádí boj o vteřiny. Po schodišti Národního muzea stoupají svátečně oblečené dámy a pánové v oblecích či uniformách; zdraví se, uklánějí, blahopřejí. "Potřebuji zachytit právě tohle podvečerní světlo, které se hrozně rychle mění, a ještě v něm natočit klíčový dialog. Proto jedeme na tři kamery," vysvětluje režisér Jan Hřebejk nervozitu.

Stihne se to, než na terasu padne tma a štáb se přesune dovnitř muzea, kde stráví celou noc?

Nejhorší je mlčet

Nový Hřebejkův film Kawasakiho růže, jenž vzniká podle oceněného scénáře Petra Jarchovského a do kin se chystá 7. ledna 2010, právě finišuje; poslední klapku má v plánu dnes. A byť podle producentů vzniká v "komorních" podmínkách, neboť z fondu kinematografie nedostal závratnou částku, vrcholná scéna snímaná v noci na včerejšek se ošidit nedala. Hrdina alias Martin Huba má totiž při slavnostním obřadu za účasti rodiny a přátel převzít významnou cenu – leckdo z přítomných však pochybuje, zda si poctu zaslouží. Z minulosti si totiž nese škraloup udavače. Je vinen, či ne?

"Bylo by velmi jednoduché, kdybychom to jednoznačně věděli – pak bychom takové filmy nemuseli vůbec točit," odpovídá Huba. "Každý má svůj názor ovlivněný tím, jak ho minulá doba zasáhla. Ale právě proto, že prostou odpověď neznáme, je dobře, že to téma otevíráme. Nejhorší by bylo mlčet. Člověk se zbaví jen toho, co přizná, ne toho, co zatlouká," věří slovenský herec, který už u nás zdomácněl, jen letos se objeví v českých filmech Tři sezony v pekle, Muži v říji a Operace Dunaj.

Individuální paměť

"Každý má svůj názor ovlivněný tím, jak ho minulá doba zasáhla. Ale právě proto, že prostou odpověď neznáme, je dobře, že to téma otevíráme," říká Martin Huba o tématu filmu.

Podle Huby si vinu a její intenzitu určuje každý sám. "Naštěstí jsem osobně nic takového řešit nemusel, ale znám spoustu složitých osudů, jež jsem zprvu přísně odsoudil, ale po čase žasl, jak rychle jsem s tím byl hotov," přiznává herec. Zmiňuje třeba kamarádovu matku – až dodatečně pochopil, co musela přestát sama s dětmi, mužem ve vězení, v cizím prostředí a pod obrovským tlakem.

Paměť je ošidná

Ani svou postavu Huba nesoudí, jen její uvažování mu není blízké: "Porušil etiku přátelství, etiku své profese – lékařské tajemství, a pro svou motivaci, pomstu za nenaplněnou lásku, si vymyslel vlastní rádobyetické zdůvodnění," prozrazuje. Zároveň však ví, že "tak rozporuplná role je pro herce největší dar".

Na rozdíl od Huby má režisér o hrdinovi jasno. "Jistěže je vinen, film to nezpochybňuje," říká Hřebejk. "Jen pátrá, jak se udání odehrálo, aniž se vrací do minulosti, a z výpovědí přímých svědků vyplývá, že každý si to vybavuje jinak. Kromě morálního dilematu tedy film zkoumá ošidnost paměti a pohnutky všech postav, na něž postupně divák mění názor – jako v Musíme si pomáhat. V jednom se však nový film liší: takřka nepracuje s humorem," dodává ještě v letu a už velí kameramanovi: "Zkus se vyhnout reklamám na domech, to je hnus!" Takže v záběru zbude jen měkký soumrak, jímž si udavač kráčí pro cenu.