Vzpomínka první
Na sklonku roku 1988 – nedlouho po poněkud překvapivě povolené manifestaci na pražském Škroupově náměstí ve výroční den přijetí Všeobecné deklarace lidských práv - došlo k smutné události. Zemřel filmový a divadelní režisér a scenárista Evald Schorm. Jeho pohřeb se stal příležitostí pro stovky lidí, jeho kamarádů a obdivovatelů, alespoň tiše demonstrovat proti uštvání tohoto velkého a zároveň naprosto pokorného umělce.
Přišel jsem tehdy do kostela svatého Ignáce na pražském Karlově náměstí až těsně před obřadem. Musel jsem proto stát až vzadu. Zahlédl jsem spoustu známých tváří, ale především všude rozestavené neznámé, neustále se rozhlížející mladíky v bundách různých barev. Nevím, co pak napsali do hlášení. Věděli sice, že se něco děje, jenže přítomní lidé se jen modlili spolu s knězem a při tónech varhan hleděli do klenby chrámu. Byla to těžká služba pro chlapce z Bartolomějské.
Vzpomínka druhá
Někdy počátkem února 1989 zasedala ve spisovatelském zámku na Dobříši mezinárodní asociace autorů detektivek. Na její závěr odvezli zahraniční hosty do Prahy, do svazáckého klubu U bílého koníčka na Staroměstském náměstí, na tamní - tehdy velice populární - čtvrteční večerní setkání s literaturou a literáty.
V malé sklepní místnosti zábava plynula plným proudem. Ale pak moderátor vyzval přítomné, aby se připojili k protestní petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla a dalších opozičních aktivistů, zatčených při brutálním zásahu proti účastníkům občanských nepokojů, do nichž přerostl lednový pietní akt k dvacátému výročí sebeupálení Jana Palacha.
Všichni obrátili pohledy na zahraniční spisovatele, sedící u dlouhého stolu, odkud vstal jejich český průvodce scénárista a spisovatel Jiří Procházka, muž s neskrývanými vazbami na komunistické vnitro a spoluautor seriálu o majoru Zemanovi. Poněkud kysele oznámil, že mezinárodní asociace autorů detektivek se právě téhož dne odpoledne jednomyslně rozhodla k protestu připojit.
Propukl potlesk. Dva muži, sedící u baru dosud zády k ostatním, otočili hlavy. A zatímco literární oblíbenec KGB a autor sovětských bondovek Julian Semjonov rovněž tleskal ostošest, jeho poněkud schoulený soused dál držel v ruce skleničku a jen jako kdyby na někoho kýval. Nato se roztleskali i dosud nenápadní „študentíci“ usrkávají černou kávu u stolku v koutě. Co měl přítomný kapitán Minařík jiného dělat, když nechtěl prozradit své chlapce u baru?
Vzpomínka třetí
Pomalu už končilo jaro, když umřel filmový scenárista a režisér Pavel Juráček, zahnaný do nevyléčitelné nemoci dlouhodobou nemožností svobodně tvořit. Tentokrát jsme ho šli na poslední cestu vyprovodit do strašnického krematoria a opět všude byla spousta kamarádů. Jestli se už nepletu, na obřadu hovořil Pavlův někdejší mladší spolužák z filmové fakulty a přítel Zdeněk Sirový. Na závěr nás pozval sejít se a zavzpomínat si na Pavla v hostinci Na rybárně. Když jsme vycházeli, pojednou mezi námi prošel drobný muž v pršiplášti s páskem a rychle s několika přáteli nasedl do nenápadné škodovky.
Vidíš, Václav Havel přišel, zatahal mě za rukáv Vašek Borovička, původně dramaturg vynikajících dokumentárních filmů a kdysi spolu s Havlem a dalšími spoluautor báječného filmu o Divadle Na zábradlí, později však odsunutý dělat populárněvědecké filmy.
Havel se teprve před čtrnácti dny vrátil z vězení a když auto projíždělo kolem nás, zamávali jsme mu. A pak jsme si všimli dalšího vozu za ním. Spolujezdec v tom autě mířil na nás fotoaparátem. O nějakých sedm měsíců později byl muž ve škodovce před nimi zvolen prezidentem republiky.
