Je hercem, spisovatelem, divadelním pedagogem. Ale především je filozofem, objevitelem a interpretem takových divadelních forem jako textappeal, nedivadlo či dialogické jednání. Zkrátka Ivan Vyskočil je osobností, jakých po světě mnoho nechodí.
S divadlem jste začínal v době silného uměleckého a společenského vzepětí na přelomu 50. a 60. let 20. století. Jak se díváte na to, kam se divadlo posunulo dnes?
Na současném – podle mě žalostném – stavu kultury u nás i ve světě se velmi zřetelně podepsal životní styl, kterému se říká konzum. A že ten konzum řádí už dost dlouho! Uchovávají se víceméně konvenční divadelní postupy a tvary, ale dosti patrně jim chybějí konvenční hodnoty. Hodnoty, to znamená – jak říkal režisér Jan Grossman – že divadlo se nemá brát moc vážně, ale musí se dělat pořádně. Tedy že se dělá poctivě. Že se s inscenací nepočítá jen pro nějakých čtyřicet nebo padesát repríz, tedy že inscenace je hodnota, která je od samého počátku tvořená "na odpis". Pokud si ti, kteří dělají divadlo, tohle myslí, nejsou dostatečně odpovědní. Jako tvůrci, jako partneři diváka. Nestaví vůči konzumnímu prázdnu jako organický protiklad nějakou komplementaritu, řekněme určité vědomí, určitý apel na oblast, které se tradičně říká duchovní. Umělci tomu konzumu, té reklamní apartnosti napomáhají. Třeba důrazem na efektní slogany, kdy je přitažlivý titul nebo nadpis knihy či článku, ale to ostatní je volovina. Čili dnes vládne nejen ve společnosti, ale bohužel i v umění tak trochu podvádění.
V čem byla doba vašich začátků jiná?
Především byl v divadle, s nímž jsem nejen já, ale vůbec intelektuálové té doby přicházeli, velký apel. Celé to odstartoval 20. sjezd KSSS. To, co tam otevřel tehdejší šéf sovětských komunistů Nikita Chruščov, byla jedna z velikých událostí 20. století. Tehdy začalo docházet po celém světě k velkým společenským výbuchům. Tím, že se u nás uvolnily předem dané, policejně hlídané hladiny, začala ta, řekněme průzkumná, možnost umělců, filozofů, vědců podívat se kousek dál, zjistit, o čem celý ten systém vlastně je, kam společnost vede. Ty průzkumné výpravy podnikali často věřící toho systému. Ti byli pro tehdejší vládnoucí skupinu nejnebezpečnější. Také jim to potom, když tyto snahy koncem 60. let ztroskotaly, náležitě spočítala.
Kam tyto "výpravy" směřovaly?
Tehdy se ve společnosti nashromáždily velmi podstatné existenciální otázky, které režim a ta materialistická filozofie marxismu- leninismu, takzvaně dialektická, kde ale nebylo po dialektice ani potuchy, zanedbaly. Najednou se zjistilo, že lidi jsou v nouzi. Tedy lidi, kteří hledali smysl své existence. Zhruba na konci 50. let začalo to obrovské otevření, které nastartovalo následující dekádu. Dřív nic takového nemohlo začít,protože nebylo možné o určitých věcech veřejně diskutovat. Teprve když režim jistým způsobem ochabl, mohlo nastat to, čemu se říká "tání". Tehdy vznikla ta celospolečenská výzva tehdejší svět prozkoumat a existenciální či – řekněme – duchovní prázdno nějakým způsobem zaplnit. A zaplnit je tak, aby to mělo smysl, aby se přišlo na možnost opravdové seberealizace.
"Nechtěl bych prorokovat. Pro mě budoucnost je smrt. Snad jediné, co bych vzkázal, je potřeba a vědomí "nebýt manipulovan," říká Ivan Vyskočil.
Vy jste se zapojil do hnutí takzvaných malých divadelních scén.
BUdoucnost
Konec 50. a začátek 60. let jsem prožíval přesně tak, jak jsem teď popsal. Jako dychtivé hledání smyslu existence právě přes divadlo a jeho možnosti. Tehdy vzniklo nedivadlo a celý koncept dnes nazývaný dialogické jednání, ve kterém je divadelní představení jistá forma setkávání a otevřeného, skutečného dialogu herce s divákem. Později jsem ale divadlo víceméně opustil a zaměřil se spíše na rozhlas. Začal jsem spolupracovat s německy mluvícími stanicemi, týmy a pochopitelně i dramatiky.
Co vás k tomu vedlo?
Chtěl jsem propojit své hledání a zkušenosti se světovým, nebo aspoň evropským kontextem. Forma není důležitá, podstatné je to hledání, experimentování, tázání se. Důvěra, že člověk, byť velmi nedokonalý, byť velmi tápající, může něco se světem udělat. Paradoxně šlo v podstatě o naplnění Marxovy teze, že nejde o to, svět jen vykládat, ale taky ho měnit. Podstatné impulzy ke změnám přicházely především od intelektuálů. Jémine, já si těch "intelektuálštin" užil! A byli to právě vynikající filozofové marxističtí, jako Karel Kosík nebo Robert Kalivoda, kteří se dostávali, pokud jde o potřebu poznání a vyjádření, do velké blízkosti s filozofy, kteří rozhodně marxističtí nebyli, jako třeba Jan Patočka nebo Ladislav Hejdánek. Šlo o to překonat odcizení. To nebylo prázdné slovo, to byl konkrétní prožitek a konkrétní hrozba. Bohužel v 70. a pozdějších letech na celém světě – tedy ve světě určité civilizace – byly tyto snahy brutálně zardoušeny. Nejenom u nás. Schramstl je konzum.
Byli však i tací, kteří se tomu postavili, a dokonce vstoupili do politiky. Jako váš přítel a v začátcích i spolupracovník Václav Havel.
Víte, já jsem vůči tomu praktickému, politickému realizování dost skeptický. Pokud ty intelektuálštiny zůstávaly na vyjasňování řekněme filozofickém, nebo na projasňování v umělecké tvorbě, tak to byla otevřená cesta. V momentě, kdy to celé přešlo do politického snažení, tak se ta cesta, aniž si to možná její realizátoři uvědomovali, uzavírala. Lépe řečeno nastávaly takové šumy a vznikaly takové ambice, které znemožňovaly v ní důsledně pokračovat. Ty aktivity začaly být až příliš bojem o příští, ne-li o přespříští moc. V nepravý čas. Zabrzdily se tím daleko podstatnější snahy – duchovní a intelektuální. Ale myslím, že v dané situaci to nešlo jinak. Dnes je jasné, že politickým cílům jsou lidé všude ve světě daleko přístupnější než otázkám duchovním a intelektuálním.
Paradoxně jste vysoké vyznamenání nedostal od Václava Havla, ale teď od jeho politického a intelektuálního rivala Václava Klause. O čem jste se bavili?
No právě o tomhletom. A překvapivě – alespoň pro mne – jsme si v tom ujasňování a hledání smyslu a dědictví 60. let byli názorově velmi blízko. Oba jsme dospěli k tomu, že celé to dědictví bylo opominuto, bylo jakoby zasklené, zazděné. A že to nenavázání na duchovní tendence té doby jsou právě ty maléry, které způsobují i tu dnešní, velice marastickou situaci.
I když s vámi souhlasím, nemohu pochopit, jak se s vámi mohl shodnout Václav Klaus, který je v podstatě ideolog konzumu...
Václav Klaus není ideolog konzumu, ale ideolog otevřeného trhu. To není totéž. Oba si uvědomujeme, že bojovat proti konzumu by bylo pošetilé. Ale jde o to, aby konzum nebyl "jenom". Aby měl proti konzumní stránce vybudovanou i stránku nekonzumní. Tedy stránku lidské svobody. Konzum znamená sešněrování, pokračování byrokratismu, znamená všechny momenty, kdy je společnost postavená "do latě" a administrativa jako taková je diktaturou. A tomu je třeba čelit. Jestli politici nemají být manipulovaní panáčkové, kteří sami manipulují dalšími panáčky, jestli demokracie má být demokracií, pak je třeba tyto otázky
z gruntu řešit.
Jak vidíte budoucnost světa?
Nechtěl bych prorokovat. Pro mě budoucnost je smrt. Snad jediné, co bych vzkázal, je potřeba a vědomí "nebýt manipulovaný". Ne, že se to mohlo někdy zcela podařit nebo že by svoboda mohla jednoznačně zvítězit – vítězí se jen pro pocit vítězství, dá to fušku a není to nikdy hned – ale aspoň "trochu" svobody se vždycky dosáhnout dá.
Mluvíte o smrti. Dá se na ni vůbec připravit? Jak?
Životem. Já si myslím, že člověk má šanci se připravit na to, že nebude. V tom, jaký je a proč je.
Ivan VyskočilKariéra Herec, spisovatel, dramatik Ivan Vyskočil (narodil se 27. dubna 1929) výrazně poznamenal české divadlo nejen 60. let, kdy stál u vzniku pražského Divadla Na zábradlí či Semaforu. Dlouhá léta vystupoval ve dvojici s Pavlem Boškem a později Leošem Suchařípou v projektu "dialogického divadla" nazvaném Nedivadlo. Kromě řady dramatických textů napsal sbírky povídek Vždyť přece létat je tak snadné, Kosti, Malé hry aneb Maléry a Malý Alenáš. Zahrál si i v několika filmech: O slavnosti a hostech, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Něžný barbar, Prodavač humoru, Hezké chvilky bez záruky. V současné době vede katedru autorské tvorby a pedagogiky DAMU. |
